Vlčí oči - kapitola 21
Kapitola 21
Zavřela jsem oči a nechala se unášet tlukotem jeho srdce, které bylo hodně hlasité. Vnímala jsem jeho dotyky, teplo, které jeho tělo vyzařovalo, jeho dech a jeho vůni. Odpočívala jsem v jeho teplém objetí a cítila hřejivý pocit v podbřišku, bylo to neskutečně příjemné.
"Zdá se, že teď už nemůžeš couvnout," jeho hlas mě pohladil po duši.
"Ja to myslíš?" zajímalo mě.
"Teď už jsi se mnou jistým způsobem spjatá, už nemůžeš vzít nic zpátky, přece víš, jak to mezi vlčími lidmi je, ne?" odhrnul mi z obličeje pár pramínků vlasů, které mi samovolně spadly do tváře.
"Ano vím, když spolu dva vlci uzavřou jakýkoliv citový vztah, navždy je to změní, spojí," odříkala jsem slova, která mi kdysy kladla na srdce mamka, ta si ale rozhodně nepředstavovala, že navážu citový vztah zrovna s Jižanem. "Ale já nechci nic vrátit zpátky," usmála jsem se.
Oplatil mi úsměv. "Tak v tom případě je vše v naprostém pořádku, nebo alespoň z našeho úhlu pohledu."
"Víš, že mi tohle docela připomíná jednu báji, kterou mi mamka často před spaním vyprávěla?" poznamenala jsem.
"Myslíš o Daifovi a Jiel?"
"Jo."
"Mě ji zase často vypřávěl strýček, byl na báje expert, znal jich snad tisíce, tahle byla jedna z jeho oblíbených a tak ji znám skoro nazpaměť," řekl.
"Vážně? A nemohl bys mi jí vyprávěť?"
Věnoval mi další úsměv, dal mi pusu na čelo a zamumlal: "Jestli ti to udělá radost, tak samozřejmě," na chvíli se odmlčel a pak začal vyprávět:
"Před mnoha a mnoha lety se ve vysokých horách narodil vlk, vlk lišící se od všech ostatních. Měl srst černou jako uhel a srdce z kamene. Vyrůstal v nehostinných podmínkách, trpěl zimou, hladem, žízní a v neposlední řadě i samotou... Tlapy měl skoro neustále od ostrých kamenů rozedřené do krve a jeho tělo pokrýval bezpočet jizev. Už od narození se o sebe musel starat sám, neměl svou směčku a ani po žádné netoužil. Sám sobě dal jméno Daif, což znamenalo noc, protože přesně takový byl, tichý, temný, nebezpečný a děsivý. Jeho oči byly kruté, byly to oči vraha, nelítostného zabijáka. Měl zvláštní schopnost: když se mu zachtělo, mohl se změnit z vlka na člověka, ale tato schopnost mu nepřinášela potěšení, věděl, že s lidských stylem uvažování, které se vůbec nepodobalo tomu vlčímu, se nezačlení, i když bude chtít sebevíc. Jednou se stalo, že ho hlad zahnal z vršků vysokých hor dolů, na louky a do lesů, kde našel kořisti hodně, ale nelíbilo se mu tam, připadal si moc zranitelný. Rozhodl se, že se navrátí zpět do svých rodných hor, ale při cestě zpět potkal vlčici, která mu vzala dech. Její srst byla čistě bílá, neušpiněná, oči měla kakaové a zračila se v nich dobrosrdečnost a něha. Byla přesným opakem jeho. Našlapovala zlehka a pohybovala se ladně. Čišela z ní radost ze života a dobrosrdečnost. Když na něj pohlédla, nezačalo se v jejích očích zračit zhnusení jako v očích všech jiných vlků, s kterými se Daif kdy setkal, byla v nich vepsaná jen zvědavost. Přešla k němu a začala se ho vyptávat, ptala se ho, kdo je, odkud je, jaké má jméno... položila mu mnoho otázek a on nebyl schopný se ani hnout, jen stál jako přikovaný na místě, zíral na ni a pravdivě odpovídal na všechny její otázky. Když jí řekl, že nemá směčku, začala s ním soucítit a řekla mu, že ona taky ne, že prý měla, ale odešla od ní, protože si připadala jiná, odlišná a nezapadala tam. Daif se jí pak začal také vyptávat, zjistit, že se jmenuje Jiel a o samotě žije už několik týdnů, pak jí položil osudnou otázku, čím si připadá jiná. V tu chvíli Jiel svěsila hlavu a řekla, že i když mu to prozradí, nebude jí věřit, ale když naléhal, prozradila mu to. Řekla, že má dvě podoby, lidskou a vlčí, v tu chvíli se Daif poprvé za celý svůj život usmál a přímo před jejíma očima se změnil v člověka. Jiel na něj pár vteřin jen zírala, pak se začala smát a taky se změnila. Stály jen tak proti sobě a hleděli tomu druhému do očí a v těch Daifových se přestala zračit nenávist ke všemu a ke všem, zmizela z nich všechny zatrpklá zloba a nahradila ji radost. V tu chvíli oba věděli, že patří k sobě. Byly jako den a noc, oheň a voda, tma a světlo... skvěle se doplňovali a i když byly naprosto odlišní, bylo jim jasné, že už se od toho druhého nikdy ani na krok nehnou, protože..." významě se na mě podíval.
"....protože když se člověk zamiluje, nejde o rozdílnost osobností," dokončila jsem za něj.
Kývl a v jeho pohledu se zračila něha, láska a touha. Sklonil se a lehce mě políbil na rty. "Přesně tak," zašeptal a pevně mě k sobě přitiskl.
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem ráda, že se tu konečně něco objevilo. Ty si asi hodně libuješ v odlišnosti osob i jejich spojení, viď? Nicméně ta báje byla krásná, takový úvod do děje i pohled zpátky:)) Docela se těším, jak se to s nimi bude vyvíjet dál:)
komentík
(SakuraUchihaHaruno13, 30. 1. 2014 17:42)