Vlčí oči - kapitola 25
Kapitola 25
"Co by sis jako chtěla ujasňovat?" Quen stál v rohu místnosti a rádoby ležérně se opíral o zeď, ale jeho pohled byl ostražitý a jeho výraz, který se marně snažil zakrýt přetvářkou, byl plný napjetí a skrývaných pocitů a obav.
"Například: Odkud pocházíš? Co si vlastně zač? A pak ještě obzvlášť důrazná otázka: Můžeme ti věřit?" propalovala jsem se do něj pohledem, nechtěla jsem na něj být zlá, ale potřebovala jsem si ho prověřit, nevěděla jsem, jestli vůbec můžu komukoliv kromě Erika věřit.
"A proč bych ti měl odpovídat?" opáčil drze.
"Protože jinak tady nepřežiješ ani den."
Hraně se zasmál. "To si jako myslíš, že mě zabiješ? Opravdu věříš, že budeš dostatečně silná, aby se ti povedlo mě porazit? Já mám za sebou roky opravdu tvrdého tréninku, holčičko."
"A já mám za sebou trénink zvaný život a svým chováním mi ani omylem nemůžeš nahnat strach, jedině mě můžeš rozesmát," sebevědomým úšklebkem jsem mu dala jasně najevo, že mám navrch, "nemám důvod se bát nějakého sraba, který radši začně utíkat, než aby se mi postavil čelem, takže tam hoď radši zpátečku a odpověz mi na otázku, chlapečku."
Erik těkal pohledem mezi námi dvěma, byl ve střehu, nervózně přešlapoval a bylo zcela zřejmé, že se obává toho, jak by se mohla situace vyhrotit. Vstala jsem, přešla k němu a vzala ho za ruku. "Klid," zamumlala jsem, "zatím nemám v plánu ho zabíjet."
Povzdechl si a na chvíli unaveně zavřel své smaragdové oči. "OK," zamumlal jen.
Znovu jsme obrátila pohled směrem k Quenovi. "Já čekám na ty odpovědi," upozornila jsem ho.
I když byl vlastníkem neskutečně velkých, průzračně modrých očí, rozhodně nepůsobil nevinně, právě naopak. "Dobře, odpovím ti, ale pouze pod podmínkou, že ty pak odpovíš na mé otázky."
"To beru."
"Tak se tedy ptej," vyzval mě a trochu se uvolnil.
"Moje první otázka už padla: Odkud jsi?"
"Od pěti žiju poblíž tohohle lesa, ale narodil jsem se v městě čistých."
"Cože?!" vytřeštila jsem oči. "Kde že ses to narodil?!" byla jsme víc než šokovaná.
"Ve městě čistých," zopakoval.
Byla jsem dost ohromená a nebylo se čemu divit, město čistých bylo totiž bájné místo z legend, kde bílí a černí vlci žili spolu, neměli žádné rozepře a skvěle spolu vycházeli. Zakládali rodiny, vzájemně si pomáhali a bylo jim jedno, že jsou odlišní...
"Tys jí to neřekl, že?" Quen se podíval káravě na Erika, který nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, že se konverzace stočila takovým směrem.
Přimhouřila jsem oči a pustila Erikovu ruku. "Cos mi řekl?" zeptala jsem se tiše.
"On žil ve městě čistých až do čtrnácti," objasnil mi za něj Quen.
"A proč jsi mi to neřekl?" hlas mi přeskakovat. pokud město čistých skutečně existovalo... mohli jsme tam jít, mohli jsme se tam schovat... ne, mohli jsme tam prostě žít, nemuseli jsme se schovávat...
Erik zasténal a zakryl si obličej dlaněmi. "Chceš to vědět?!" zaúpěl a pak si dlaně od obličeje opět oddálil. "Tak teda poslouchej: Když jsem v tak pozdním věku opustil město čistých, měl jsem utkvělou představu, že venkovní svět bude stejně krásný a plný štěstí... ale nebyl a já to nechápal, nešlo mi to na rozum a odmítal jsem nenávidět zabíjet bílé vlky, s kterým jsem do té doby žil v harmonii, kdykoliv jsme s otcem na nějakého narazili, bránil jsem ho a nechal jsem ho utéct, i když jsem sklidil spoustu zranění jak od otce, tak od bílého vlka... nemohl jsem prostě bezdůvodně zabíjet, nešlo to. Pak jsem všemi černými vlky, kromě Quena, který se mě snažil vždycky podžet a chápal mě, začal být vnímán jako obtíž, spousta z nich se mě snažila prostě odstaranit, zničit mě... to je skutečný důvod, proč jsem nikdy nebyl zrovna dvakrát společenský typ, který by si potrpěl na dlouhé a zbytečné rozhovory... prostě jsem se bál zrovu riskovat..."
Chvíli jsem sledovala jeho neskutečně bolestný výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla a cítila jsem, jak mě naplňuje stejná bolest jako jeho. Přistoupila jsem k němu a objala ho, jeho tělo se lehce chvělo a jeho dech byl mělký. Opatrně mi objetí oplatil a jemně mě stiskl. "Zdá se, že nepotlačovat v sobě lásku k tobě, byl dobrý risk," zašeptal.
Quen si odkašlal.
Erikovo sevření povolilo a já od něj o krok ustoupila, pak jsem přešla ke Quenovi, který se okamžitě ostražitě narovnal. Natáhla jsem ruku a když mi ji podezřívavě stiskl, řekla jsem: "Děkuji," a věděla jsem, že ví, že mu děkuju za to, že byl Erikovi oporou, když to potřeboval.
Lehce kývl a pustil mou dlaň. "Jaká je tvá další otázka?" zeptal se pak o něco uvolněněji.
"Už nemám potřebu na nic se ptát," řekla jsem, "takže se můžeš začít ptát ty."
"Možná později, teď jsem neskutečně unavený a myslím, že nejsem jediný," významě se podíval na Erika.
"Jistě, to chápu," přikývla jsem.
"Zůstaň tady s ním," zašeptal blonďák tak tiše, aby to Erik nemohl slyšet, "teď tě potřebuje, já půjdu ven," s tím zmizel.
"Kam šel?" zeptal se mě Erik.
"Porozhlédnou se po okolí," objasnila jsem mu, "a ty už si mazej lehnout."
Drzým úsměvem přebil bolest ve své tváři. "Povíš mi i pohádku na dobrou noc?"
"Kušuj," neubránila jsem se úsměvu.
Přešel k posteli v rohu místnosti, lehl si a přetáhl před sebe deku, sedla jsem si vedle něj na kraj postele.
"Vážně něco vyprávěj," požádal mě, "máš hezký hlas."
Lehce jsme se usmála. "Tak dobře," souhlasila jsem a zapátrala v paměti. "Znáš příběh o Wier?"
"Překvapivě ne."
"Vyprávěla mi ho mamka, když jsem byla malá, myslím, že by se ti mohl líbil."
Zavřel oči a já začala vyprávět: "Častokrát nasloucháme kvílení větru, ale nikdy nepřemýšlíme nad tím, kde se vlastně vzalo a právě k tomu se váže příběh dívky jménem Wier. Wier byla usměvavá milá osůbka, která se na první pohled moc nelišila od jiných holek jejího věku, ale bylo v ní něco zvláštního, něco, co nikdo neviděl, něco, co cítila jen ona a osoba, která jí byla nejbližší, osoba, kterou milovala-Gair. Ti dva spolu trávili skoro všechen čas, skvěle spolu vycházeli, nebo tak si to alespoň vykládala zamilovaná Wier, ale skutečnost byla jiná. Gair měl skryté úmysly, jeho láska nebyla vůbec upřímná, byla to jen přetvářka, maska, která měla za úkol nalákat Weir do pasti a navodit jí falešné iluze. Weir totiž měla skrytou schopnost, dokázala se dorozumívat s větrem, mohla mu říct, kudy a jak silně má vát a dokázala v něm slyšet celistvé rozhovory, které byly ten den vyřčené a to byla věc, po které Gair toužil. Chtěl být jako Weir, toužil po tom, jako po ničem v životě a tak se rozhodl Weir zabít, protože věděl, že když to udělá a ona ho přitom bude milovat, její schopnosti se přenesou na něj. Jednou, když spolu seděli na střeše a dívali se na hvězdy, vytáhl Gair zpoza opasku nůž s úmyslem ho použít k Weirině vraždě, ta si ale všimla toho, jak se ostří nože v měsíčním světle zatřpitilo a okamžitě si domyslela, co má Gair v plánu. Prudce vstala a ustoupila od Gaira několik kroků, bylo jí jasné, že už nestihne nikam utéct, ale nechtěla, aby kdokoliv získal její schopnosti, nechtěla, aby je kdokoliv zneužívat a tak se bez zaváhání vrhla ze střechy dolů a okolím se rozlehl poslední její výkřik plný bolesti, trízně a křivdy, který teď vítr opakuje všem, kteří si najdou chvíli, aby se do něj zaposlouchali..."
Zdálo se mi, že Erik už usnul, klidně oddechoval a oči měl zavřené a tak jsem se rozhodla vstát a jít se podíval po Quenovi, když se ale začala zvedat, Erikova ruka se mi pevně ovinula kolem pasu a on mě stáhl do měkých přikrývek. Objal mě a s ještě stále se zavřenýma očima mě jednou rukou taky přikryl. "Nikam nechoď," zašeptal ospale, "nechci o samotě naslouchat Weirinému poslednímu výkřiku."
Také jsem ho objala a položila si hlavu na jeho rameno. "Neboj, zůstanu tu," zašeptala jsem a poslouchala, jak se jeho dech pomalu zklidňuje, jak se oddával pokojnému spánku.
Komentáře
Přehled komentářů
Na to nemám slov, nejdřív to město a pak pohádka typu sebevražda. Ty se prostě nezapřeš.:))
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 30. 3. 2014 9:00)