Vlčí oči - kapitola 26
Kapitola 26
Běžela jsem opuštěným městem, nikde nejezdila žádná auta a neozývaly se žádné zvuky, přesto jsem věděla, že mě něco v hodně velké blízkosti sleduje, něco, co mě chce usmrtit, nebo mi přinejmenším proměnit život v peklo.
Obloha byla zatažená a vypadalo to, že co nevidět začně pršet. Městem se proháněl neslyšný vítr, nesoucí sebou chlad a mlhu.
Nemohla jsem se převtělit, ať jsem se o to snažila jakkoliv, prostě to nešlo, jako bych kdesy hluboko v sobě měla blok, který bránil mé vlčí části dostat se na povrch. Byla jsem vyděšená a žilami mi koloval stále se stupňující strach. Na tvářích jsem cítila zaschlé slzy a připadalo mi, že je brzy budou následovat další. Nevěděla jsem, jak jsem se tam octla ani před čím utíkám, věděla jsem jen jediné: Musím pryč.
V hlavě jsem měla prázdno a třásla jsem se po celém těle.
Už jsem byla dost unavená a v krku mě děsivě pálilo, přesto jsem své tělo nutila stále k rychlejšímu a rychlejšímu běhu. Měla jsem pocit, že mě něco sleduje, ale kdykoliv jsem se letmo ohlédla přes rameno, nic tam nebylo, ale já prostě cítila, že mi je něco v patách, něco krutého a bezcitného... něco, co sebou nese bolest...
Chtěla jsem křičet o pomoc, zároveň mi však bylo jasné, že to k ničemu nebude, nikdo mi nemohl pomoc, to, co mě pronásledovalo totiž toužilo jen po mě, nezajímalo ho nic, co mu stálo v cestě, chtělo mě to vidět klečet v prachu a prosit o slitování...
Vydrž, vydrž.... Prosila jsem své znavené tělo, které už odmítalo další pohyb. Všechno v těle mě neskutečně bolelo a já měla pocit, že se každou chvíli zhroutím, že to už prostě neunesu... přesto jsem na sebe v duchu křičela, že se nesmím zastavit, prostě nesmím...
"Nech mě napokoji!" vykřikla jsem, i když jsem předem věděla, že mě napokoji nenechá, nenechá mě to v klidu, dokud mě to úplně nezničí a nevysaje to ze mě i poslední špetku života.
Jen stěží jsem popadala dech, moje tělo potřebovala moc kyslíku, moje plíce prostě nebyly schopné tolik vzduchu najednou pojmout... Srdce mi bušilo jako splašené a v uších mi hučelo.
Já nechci umřít... já nechci umřít... já ještě nechci umřít! Prudce jsem se zastavila, najednou mě všechen strach opustil a nahradil ho vztek a bojechtivost. Už jsem odmítala být dál kořistí, nechtěla jsem jen přežívat, chtěla jsem začít žít.
Ze tmy, která mě obklopila, se ozvalo zavrčení a pak ticho proťal hlas: "Zemři, zemři, zemři..." opakoval stále dokola a já cítila, jak se mi něco ovíjí kolem kotníků a svazuje mě na místě. "Zemři, zemři, zemři..." ozývalo se ještě stále ze tmy.
A pak jsem začala padat...
Ztratila jsem pojem o tom, kde je napravo, nalevo a kde je nahoře a dole, padala jsem někam do tmy a ještě stále jsem nic neviděla, byla jsem naprosto dezorientovaná a bezbranná...
Najednou jsem se ve vzduchu zastavila a vítr, který mě do té chvíle bičoval, zmizel.
"Zemři, zemři, zemři..." ozval se mi u ucha znovu ten krutý, slizký hlas a tvář mi ovanul ledový, zatuchlý dech a já začala znovu padat, ale tentokrát jsem dopadla.
Obklopila mě ledová voda, nebo jsem se alespoň domnívala, že je to voda a já začala klesat ke dnu. Pokusila jsem se vyplavat na hladinu, ale dravý proud mě strhl sebou, nedovolil mi se nadechnou a mlátil se mnou o kameny na dně řeky.
Začínal mi docházet kyslík, celé tělo mě bolelo a na několika místech se z něj řinula krev. Zoufale jsem kolem sebe kopala a mlátila, ale bylo to k ničemu, nedařilo se mi dostat na hladinu a už jsem opravdu akutně potřebovala vzduch. Plíce se mi svíraly a já ve snaze získat alespoň trochu kyslíku, otevřela ústa a pokusila se nadechnou, ale do plic se mi nahrnula voda. Snažila jsem se ji vykašlat, ale tím jsem docílila jedině toho, že se mi jí dovnitř hrnulo čím dál víc.
Přestávala jsem vnímat okolí, už jsem se nedokázala déle udržet při vědomí a před očima se mi zatmělo...
S výkřikem jsem se probudila, byla jsem vyděšená a lapala jsem po dechu, jako bych se skutečně dusila.
Erik, ležící vedle mě, na mě šokovaně zíral. "Jsi v pořádku?" zeptal se mě a posadil se, jeho hlas byl starostlivý a plný citu.
"Já... snad jo..." chvěla jsem se a byla jsem vystresovaná. Cítila jsem zoufalství a bezmoc, které ve mě sen vyvolal.
"Co se ti zdálo?" zeptal se mě konejšivě a na okamžik mě jemně objal.
"To je fuk," dostala jsem ze sebe a cítila, jak mi po tváři sklouzla slza, připadala jsem si příšerně.
"Ne, není to fuk," zašeptal.
Zadívala jsem se mu do těch jeho nádherných, citlivých očí a pevně ho k sobě přivinula. Připadalo mi neskutečné, že mám možnost žít po boku takové osoby, která vás vždycky podpoří a miluje vás i přes všechny vaše nedostatky.
"Neboj, to bude v pořádku," šeptal konejšivě.
"Už je to v pořádku," odpověděla jsem tiše mezi vzlyky. Nevěděla jsem, jestli brečím kvůli tomu snu, nebo štěstím a bylo mi to upřímně jedno.
"Opravdu?" ujišťoval se a jeho paže mě stiskly ještě pevněji.
"Ano."
Položil se vedle mě a zatímco mě jednou rukou ještě stále pevně, přesto však jemně svíral, druhou nás přikryl až ke krku dekou a objal mě i druhou rukou.
Cítila jsem jeho vůni a teplo jeho těla a bylo to neskutečně příjemné, slastně jsem zavřela oči, ale když mě nečekaně pustil, zase jsem je otevřela. "Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Ne," odpověděl s potutelným úsměvem a znovu mě objal.
Pod prsty jsem místo košile ucítila jen jeho holou kůži.
"Eriku..?" hlesla jsem.
"Copak? Vyvádím tě z míry?" zeptal se škádlivě.
Mlčela jsem, nevěděla jsem, co na to odpovědět a v podvědomí mi začínalo pomalu vzrůstat podezření.
"Co si od toho slibuješ?" zeptala jsem se a snažila se, aby se mi hlas nechvěl.
"Co?" překvapeně sebou trhl a kousek se ode mě odtáhl. "Jistěže nic... jen jsem tě chtěl trochu poškádlit... snad si nemyslíš, že..." nedokončil větu a ani nemusel, oběma nám bylo jasné, o co jde. "To mě opravdu ani nepadlo," začal okamžitě s obhajobou, "jak už jsme řekl: jen jsem tě provokoval, nic jsem tím nezamýšlel..."
"Tiše, hlupáčku," uťala jsem příval jeho slov a než stačil říct cokoliv dalšího, jsem ho políbila.
Cítila jsem, jak z něho všechno napětí vyprchává, opět mě stiskl a jeho rty se přizpůsobily mému tempu. Trochu váhavě jsem mu prsty přejela po holých zádech, ale i ze mě vešekeré váhání po chvíli vyprchalo. Uvěznil mě pod svým tělem a jeho jemné rty se stávaly čím dál vášnivějšími a nespoutanějšími. I když jsem v podvědomí měla ještě stále stejnou obavu, hodila jsem všechno za hlavu a začala se přizpůsobovat tempu pohybu jeho rtů. Jeho prsty mi přejely po zádech a zajely do vlasů. Přitáhl si můj obličej ještě blíž a nepřestával mě vášnivě líbat. Jeho vlasy mě zašimraly na obličeji. Uprostřed hrudi jsem cítila hřejivý pocit, který se mi pomalu rozléval celým tělem a stále se násobil. Jeho rty se pomalu přesunuly k mému krku. Napjala jsem se, ale pak jsem se zase uvolnila, bylo to neskutečně příjemné. Vnímala jsem jeho horké rty na své kůži a naprosto mu propadla. Mohl by si se mnou v tu chvíli dělat naprosto cokoliv by ho napadlo. Přejela jsem mu dlaněmi po zádech a přitiskla k sobě jeho pevné tělo. Ucítila jsem, jak se jeho rty usmály a oddálily se od mého krku. Zadíval se mi upřeně do očí a usmál se, otevřel ústa, aby něco řekl, ale zrovna v ten moment začal někdo bušit na dveře chatky.
Náhledy fotografií ze složky Ella a Erik - pár