Vlčí oči - kapitola 27
Kapitola 27
"Můžu dovnitř?" ozval se Quenův hlas.
Erik si rychle oblékl triko a posadil se, načeš odpověděl: "Ano."
Quen vešel dovnitř. "Nebyl jsem si jistý, jestli můžu jen tak vejít a tak jsem pro jisotu zaklepal."
Erik se usmál. "To jsi celý ty, že? Stále nejistý."
"Ty jsi taky večně nejistý, zapomněls?" uštědřil příteli herdu do ramene.
"Jsme prostě taková nejistá dvojka," začali se smát. Taky jsem se usmála, ale přemýšlela jsem přitom, co mi asi Erik chtěl říct. Snad to nebylo nic podstatného. Doufala jsem.
"Byl jsi venku docela dlouho," podotkl Erik.
"Jo," přikývl Quen, "důkledně jsem si prošel celé okolí, abych se tady lépe orientoval, mimchodem: jak ses vyspal?" zajímal se.
Ti dva mi připadali jako starostliví bratři, i když vzhledově si nebyli vůbec podobní. Měli vlasy opačné barvy, jiné oči, jiný obličej,jinou postavu... jejich vzhled se skoro v ničem neshodoval, přesto na mě působili sourozeneckým dojmem.
"Cítím se víc než odpočatý, klidně můžu jít lámat stromy holýma rukama," mínil Erik.
"Tak to lituju tvé ruce, plné třísek, siláku," ušklíbl se Quen a pak obrátil pohled ke mě. "A ty ses vyspala taky dobře?" položil mi nečekanou otázku.
Dost mě ohromilo, že byl ochotný se mnou komunikovat, předtím se vůči mě choval dost nepřátelsky, ale teď na mě hleděl s důvěrou a možná i trochu s úctou.
"Připadám si odpočatě," odpověděla jsem trochu zaraženě.
Erik se začal zase smát, s úsměvem na rtech vypadal tak nádherně...
"Myslím, že jsi ji solidně zmátl," nepřestával se smát Erik.
Quen si rukou nervózně pročísl vlasy a váhavě se usmál. "Jo... za to se omlouvám, zprvu bývám dost nedůvěřivý."
"Ale ve skutečnosti je moc milý," ujistil mě Erik.
Když na mě oba hleděli s úsměvy na rtech, připadalo mi, že mám něco na způsob nové, veselé rodiny. Oba tihle kluci byli zvláštní a odlišní, ale jejich povaha byla docela podobá, byli taková veselá kopa.
Taky jsem se usmála. "Tak je načase začít znovu, co říkáš?" navrhla jsem Quenovi.
"Jistě," souhlasil ochotně, "omlouvám se za to, jak jsem se předtím choval, ale jak už jsem řekl: mou důvěru si člověk získává jen těžko."
"Takže už mi věříš?" povytáhla jsem jedno obočí.
"Erik ti očividně bezmezně důvěřuje a on taky není dvakrát důvěřivá osoba, takže ano," přikývl.
"Jsi zvláštní," oznámila jsem mu.
"Jo, to je možný, ale to jsme všichni, ne?" hýřil optimismem.
"Nejspíš..." prohodila jsem zamyšleně, byla jsem dost vyvedená z míry, ale jeho nynější chování mi vyhovovalo.
"Můžu se tě na něco zeptat?" chtěl věděl 'pan nedůvěřivý'.
"Ptej se," pobídla jsem ho a posadila se.
"Máš v plánu s námi zůstat?"
"Zůstat?" opakovala jsem.
"Ano, myslím tím, jestli nemáš v plánu vrátit se zpět domů..."
Oba dva (obzvlášť Erik) se na mě pátravě zadívali.
"Ne," odpověděla jsem a hlas mi ztvrdl, ucítila jsem bolest vystřelující mi ze srdce. "Já už nemám domov..."
Erik ke mě přešel, sedl si vedle mě a konejšivě mě vzal kolem ramen. "Máš nás..." zašeptal.
"Takže něco na způsob domova máš," usmál se na mě povzbudivě Quen.
"Vážně jsi divnej," zasmála jsem se zrovna ve chvíli,kdy mi po tváři skanula osamocená slza.
"A nehodlám na tom nic měnit," ujistil mě.
koment
(SakuraUchihaHaruno, 13. 4. 2014 20:32)