Vlčí oči - kapitola 30
Kapitola 30
Bylo mi příšerně, připadala jsem si jako to největší monstrum, jako vyvrhel, co se opovážil vmísit se do normální společnosti, jako jediný temný bod, špína, co znečistila tehle svět... "Ne," zašeptala jsem tiše a šokovaně pustila Erikovu ruku, "to nemůže být pravda..." do očí se mi draly slzy, "to nejde..." klesla jsem na kolena a schovala obličej v dlaních, vzápětí jsem ucítila, jak mi mezi prsty protéjkají horké slzy. "Jak...? Proč...?" vzlykala jsem, všechno náhle potemnělo a můj svět zahalila temnota a uchvátila mou duši, mučila ji a všemožně trýznila.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Osoba, kterou jsem bezmezně milovala, osoba které jsem se mohla svěřit se vším, osoba, ke které jsem si vybudovala tak silný citový vztah, tak silné pouto... byla má rodina. Bylo to nechutné nepřijatené, nemožné...
Proč...?!
Cítila jsem se příšerně, jako by mi někdo vyrval srdce a vrátil mi ho zraněné, krvácející. Jak se mohlo něco takového stát...?! Tělem mi otřásaly nekontrolovatelné vzlyky. A proč se to muselo stát zrovna mě...?! Copak mě osud nesrazil už dost hluboko...?! Copak už mě nepřinutil neskutečně trpět...?! Tak co po mě ještě chce...?! Už jednou mě zlomil, jde mu snad o to, dosáhnout toho znovu...?!
Schoulila jsem se na zemi do pevného klubíčka, zavřela oči a tiše brečela, na nic jiného jsem se nezmohla. Neměla jsem sílu s bolestí, která mě zaplavila, bojovat, vydala jsem se jí na pospas a nechala ji, aby mě plně ovládla.
Proč...?!
Můj život byl jako domeček z karet, který se právě rozsypal, během jediného okamžiku zmizelo všechno, co jsem tak pracně vybudovala a mě zbyly jen oči pro pláč.
Proč...?!
Připadalo mi, že co nevidět umřu, toužila jsem po smrti, která by pro mě v ten moment byla jako vysvobození, ale osud mi ji nechtěl dopřát, chtěl, abych dál trpěla, abych dál cítila trhlinu uprostřed hrudi a aby na zem vedle mě i nadále skapávaly mé horké slzy.
Neměla jsem sílu s tím bojovat, byla jsem nucená přijmout pravdu.
Nemohli jsme s Erikem být spolu, bylo by to nelidské a odporné, hnusila se mi představa chození s členem vlastní rodiny... přesto jsem nemohla vyvrátit, že jsem ho milovala, milovala jsem ho tak, že bych byla ochotná kvůli němu zabíjet, a teď... nezbyla mi žádná síla, byla jsem slabá a bezbranná proti ranám, jež mi osud v rychlém sledu zasazoval. Nemohla jsem s Erikem zůstat, nebyl můj přítel, byl můj... bratr...
Proč...?!
"Lžete!" rozkřikl se Erik, který se teprve teď dostal z šoku. "To, co říkáte, nemůže být pravda!"
Zamrkala jsem a přes slzy pohlédla do jeho nádherné zvrhlé tváře, odmítající přijmout pravdu. Oči měl ještě stále šokovaně vytřeštěné, ale rty měl pevně semknuté a pěsti zaťaté, tvářil se neústupně. "Chcete nás od sebe jen dostat pryč! O nic jiného vám nejde! Lžete nám do očí!" obviňoval ji, hlas měl o oktávu vyšší než obvykle. Byl napjatý jako struna.
"Proč bych měla lhát?" svěsila mamka ramena a ztrápeně si povzdechla. "Kdybych bývala věděla, že se něco podobného stane..."
"Ne!" vykřikl Erik, jeho hlas byl nabitý bolestí. "To ne! To prostě nejde! Nemůže to být tak, jak říkátě!" chytl se na hlavu a roztřásl se.
"Musíš přijmout pravdu," zašeptala mamka a po tváři jí skanula slza.
Proč...?!
Nic jsem pořádně nechápala a ani jsem to nechtěla pochopit, v hlavě mi neustále rezonovala ta osudová slova: 'Ty a Erik jste sourozenci... sourozenci.... sourozenci....' To slovo se mi v hlavě opakovalo stále dokola, měla jsem pocit, že z toho zešílím.
Takže takhle to bude?! Přijdu o člověka, kterého miluji, protože je můj bratr?! Něco takového mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech.
Mé vzlyky byly čím dál hlasitější, stejně tak i Erikovi roufalé pokusy o vyvrácení reality a matčiny výčitky.
Nebyla jsem schopná takový tlak unést, připadalo mi, že se co nevidět zhroutím, před očima se mi zatmí a já budu moc zapomenout na všechno, co se stalo. Doufala jsem, že se probudím a zjistím, že tohle celé byl jen hloupý sen... ale přesto jsem si byla jistá, že to se nestane.
Proč...?!
Opravdu mi připadalo, že to nezvládnu, propadla jsem zoufalství. Nikdy to nebude jako dřív, všechno bude jinak... nemůžu s ním být, nemůžu s ním být, protože... Nedokázala jsem tu myšlenku dokončit, neměla jsem na to sílu.
"Copak se to tu děje?" zpoza jednoho ze stromů se vynořil vysoký, neznámý kluk.
Byl opravdu hodně vysoký, vyšší než Erik, měl po ramena sahající vlasy barvy karamelu a přivřené, svůdně působící, temné, černé oči. Byl svalnatý a držení jeho těla vypovídalo o tom, že je dost sebevědomý. Na tváři mu pohrával lehký, sotva znatelný, rebelský úsměv a v očích mu plál ďábelský oheň. Byl o nějaké dva, tři roky starší než já s Erikem.
Přešel blíž, pohyboval se ladně a energicky, přesto jeho pohyby působily tak nějak ležérně.
"Tys jí to vážně řekla?" zeptal se příchozí s úšklebkem mé matky. "Měla bys zapracovat na šetrnějším vyprávění, podívej se, jak to tu chodinku vzalo," úkosem na mě pohlédl, měl oči podobné očím šelmy: tajemné a svůdné, pak ke mě přešel a podal mi ruku. "Neutápěj se v slzách," zavrněl, "nemá to smysl, on za to nestojí," věnoval Erikovi nadřazený úsměv a ten měl co dělat, aby se na příchozího nevrhnul.
"To není pravda!" obořila jsem se na něj, neměla jsem ani nejmenší ponětí, co je zač, nebo co tu dělá a ani jsem to nehodlala řešit, na to jsem byla psychicky moc vydeptaná. "Erik je ta nejůžasnější osoba na světě! Je chápavý a..." zarazila jsem se a zmlkla.
"A?" nutil mě k pokračování nově příchozí.
"A já... já..." nedokázala jsem to vyslovil, nemohla jsem říct, že ho miluju, i když to byla pravda, nemohla jsem říct něco tak zvrhlého.
"Ty?" klekl se vedle mě a přiblížil svou tvář k mé tak, aby naše oči byly v jedné úrovni. "Měla by ses tomu přestat bránit," šeptal vrnivě, " prostě to přijmi takové, jaké to je, zapomeň na něj a jsi dál, nemůžeš s ním být..."
"Nech mě být!" vybuchla jsem. "Kdo si myslíš, že jsi, že máš právo se mnou takhle mluvit?!"
"Tvoje budoucnost," zašeptal tak tiše, že to moje matka ani Erik nemohli slyšet, mrkl na mě a postavil se.
Mamce po tváři stekla další slza. "Promiň," zašeptala a podívala se na mě skrz clonu slz.
"Nebojte se, brzy jí to přejde," řekl drzoun a ďábelsky se usmál, "o to se postarám..."
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 4. 5. 2014 12:40)