Vlčí oči - kapitola 31
Kapitola 31
"Co jsi vlastně zač?" zachraptěla jsem a namáhavě se zvedla ze země, nechtělo se mi vstávat, chtěla jsem zůstat dál klečet v hlíně s obličejem zabořeným v dlaních a vzlykat... nechat ze sebe beznaděj volně tryskat... ale odmítala jsem vypadat jako úplný slaboch. Ten nově objevený mamčin známý se mi nechtěl líbit, byl nějaký zvláštní... působil na mě dojmem osoby, která v sobě drží víc tajemství, než je zdrávo.
"Co jsem zač?" zopakoval a drze se usmál, "co si myslíš, že jsem zač?" povytáhl jedno obočí a zatvářil se tajemně.
"Podivýn, co potřebuje dostat lekci," zavrčel tiše, nenávistně Erik a spaloval neznámého pohledem.
"Hele, kroť si svého sourozence, ano?" dál se díval na mě.
Sourozence... Otřásla jsem se a znovu jsem si připadala, jako bych se měla zhroutit. No tak, seber se! Okřikla jsem se v duchu a pocítila prudký příliv energie a vzteku. Je čas bojovat s osudem, ne kvůli němu ronit slzy! Byla jsem opravdu hodně rozzlobená, ani jsem nevěděla, vůči komu je směřovaný můj vztek a nenávist... možná k mému vlastnímu životu... kdo ví?
"Já nepotřebuju být nikým krocený!" vybuchl Erik, "nech si ty své idiotské poznámky laskavě pro někoho jiného!" přestal se totálně ovládat, doslova z něj sálal hněv, očividně toho na něj bylo moc, stejně jako na mě, už s těmi hroznými pocity dál nemohl bojovat... musel ze sebe tu bolest nějak setřást... nebo se o to spíš jen pokusit...
"Silná slova na tak zvrhlého člověka," smál se černoooký krutě.
"Buď zticha," zašeptala jsem tiše, ale výhružně, krev v žilách mi pěnila.
"Copak jste to neslyšeli?" ptal se dál provokativně. "Jste sourozenci, takže byste se měli přestat tak urputně bránit a měli byste přijmout, že se musíte začít nenávidět, musíte začít nenávidět svou zvrhlost!" v očích mu zahořel podivný, radostný plamen, očividně mu činilo radost nás zraňovat, každým svým slovem, nám oběma způsoboval nezhojitelné rány...
"Roki, nech toho," zašeptala vyčerpaně má matka, vypadala, že se co nevidět složí, ale Roki jí poslechl a okamžitě zmlkl, dokonce se mi zazdálo, že se zatvářil provinile.
Co to má sakra...?! Napadalo mě jediné rozumné vysvětlení, opodstatňující jeho chování. "Nech mamku na pokoji!" prudce jsem ho udeřila a on se na mě nechápavě podíval.
"Cože...?!" očividně mu to nedocházelo.
"Laskavě si k ní nic nedovoluj!" jasně jsem ho obvinila, nebyla jsem schopná přemýšlet, ani se ovládat.
"Já si k ní nic nedovoluju," podíval se mi zpříma do očí s takovým ledovým klidem, že jsem nebyla schopná slova, jeho hlas byl náhle hluboký a pevný. "To vy dva jste ti, co šešli z cesty, ti, co klesli na úroveň ďábla a nemají jak znovu vystoupat nahoru..."
"A dost...!" sykl Erik a po tváři mu stekla jedna jediná, osamocená slza. Ještě nikdy jsem ho neviděla brečet a dost mě to vzalo. Jeho tvář byla hrozně utrápená, vyčerpaná a unavená životem... strašně jsem toužila po tom, se ho dotknout, utěšit ho, obejmout... ta touha byla neskutečná a nepřijatelná.
Erik se prudce otočil a rozeběhl se někam do lesa, který začalo zahalovat večerní přítmí.
Srdce se mi sevřelo.
Člověk má šanci začít milovat, ale ne s tím přestat...
***
Vpadl jsem do chatky a klesl na podlahu, nebyl jsem schopný dál zadržovat slzy. Bylo to tak hrozně dávno, kdy jsem naposledy brečel... ale o to intenzivnější a srdceryvnější byly mé vzlyky...
Quen se probudil a zprudka se posadil, upřel na mě vyděšené, vytřeštěné, modré oči a otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, hned je však zase zavřel.
Vstal, přešel ke mě a klekl si vedle mě, váhavě mě vzal kolem ramen a já se úplně složil. Opřel jsem se čelem o jeho rameno a sesypal se jako úplné děcko.
Vzpomínal jsem si, když jsem se před ním rozbrečel poprvé, v tu chvíli jsem se bál ukázat komukoliv biť jen odraz své slabosti a když jsem ji před ním ukázal, bál jsem se jeho reakce. Ale on mě prostě bratrsky objal a nechal mě, ať mu vzlykám do košile, vždycky se ke mě choval jako k mladšímu bratrovi, utěšoval mě, vyslechl mě, když jsem to potřeboval, dokázal mě podpořit a zvýšit mé sebevědomí... byl mi vždycky neskutečnou oporou a já to věděl, byl součástí mého života, byl moje rodina... stejně jako Ella... Jenže u té to bylo jiné...
"Copak se děje?" zašeptal tiše, laskavě Quen, jeho hlas byl mírný a jemný, prostě jako hlas staršího sourozence... Vždycky jsem obdivoval, že i přes to, jak neskutečně je silný, mnohem silnější než já, dokáže být citlivý a chápavý... byl úžasná osobnost.
"Ona..." pokusil jsem se začít, ale přemohly mě drtivé vzlyky, otřásaly mi tělem a já měl pocit, že se kvůli nim zadusím.
Položil mi dlaň na hlavu. "Klid... klid Riku.." zašeptal, oslovil mě přezdívkou, kterou mi kdysy dávno dal a používal ji jen tehdy, když jsme byli o samotě, prostě z mého jména jen odstranil 'E', "uklidni se a zkus to znovu, ano?" jeho hlas byl tak neskutečně laskavý...
"Ona..." zkusil jsem to znovu, opět neúspěšně, "ona je má sestra!" vyhrkl jsem konečně a propadl dalším, ještě silnějším vzlykům.
"Já vím..." povzdechl si ztrápeně Quen.
Tak to byl šok. "Ty... ty to víš?" opakoval jsem mezi vzlyky.
"Ano... řekl bych ti to, ale bál jsem se, jak to vezmeš..." pohladil mě po vlasech.
"Takže jsi mě nechal žít v přesvědčení, že s ní můžu zůstat navždy?!" prudce jsem zvedl hlavu z jeho ramene a skrz slzy mu pohlédl do tváře, vzlyky mě opustily a nahradil je vztek, nikdy jsem na Quena ještě nekřičel a to mě vyděsilo a já znovu začal brečet. Spatřil jsem jeho šokovaný, ublížený výraz a to mě zranilo, hlava mi klesla zpět na jeho rameno. "Promiň..." zašeptal jsem vysíleně.
"V pořádku..." odpověděl tichounce, pevněji mě vzal kolem ramen a začal se společně se mnou pohupovat ze strany na stranu, tak, jak to dělával vždy, když mě utěšoval. Nebylo na tom nic divného, nebo nepřirozeného, tohle byl prostě jeho způsob, jak někoho utěšit. "Bude to zase v pořádku, neboj..." konejšil mě.
Ale já se bál, v tom byl problém, neskutečně jsem se bál... bál jsem se tak, jak jsem se nebál ještě nikdy v životě... "Vážně...?" zašeptal jsem přerývaně a přestal brečet.
"Slibuju... slibuju ti to na svůj život," odpověděl pevně.
Vzhlédl jsem. "Proč...?!"
"Proč co?"
"Proč jsi ke mě takový...? Vždycky mi pomáháš, i když ti to nemůžu nijak zplatit, proč to děláš...?" nechápal jsem. Vždycky byl tak úžasně chápavý a já neměl jak mu to oplatit, on se mi totiž se svými problémy nesvěřoval, nepořeboval utěšovat... ale vždy tu pro mě byl, když jsem já potřeboval jeho pomoc a podporu.
Vnitřek chatky ovládlo přítmí.
"Opravdu to chceš vědět?" zvážněl, jeho velké, zářící oči ztmavly a jeho rty se semkly do jediné, úzké linky.
"Ano..." zašeptal jsem.
Pročísl mi rukou vlasy a smutně se usmál. "Bude to znít divně a budeš mě za to nenávidět... je to mnohem horší, než to s tebou a Ellou..."
Lehce jsem se zamračil. Kvůli tomu se mi sesypal celý život, co by mohlo byl horší...?
"Víš..." zašeptal a hlas se mu zachvěl, znovu na mě smutně, ztrápěně pohlédl, "já tě miluju..."
Zíral jsem na něj. Co to právě řekl...?! "Quene..." zachvěl jsem se, "víš, že jsem právě psychicky zraněný, tak si ze mě nedělej legraci..." požádal jsem ho.
"Ale já si ji nedělám," odpověděl pevně, "vím, že je nepřirozené, aby byli dva kluci spolu, je to nelidské... ale já tě miluju..."
Bez hlesu jsem na něj zíral.
Palcem mi setřel slzu z tváře a já jeho ruku prudce odtrčil.
"Miluju tě," zašeptal znovu a postavil se, "neměl jsem to říkat, ale je to venku... můžeš to přijmout, nebo mě zabít, vyber si..." s tím vyšel do nočního lesa a dveře chatky se za ním přibouchly.
Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk...
Komentáře
Přehled komentářů
Věř nebo ne, ale i já jsem přemýšlela, že do svých povídek zahrnu yaoi:)) Nějak se k tomu ale nedokážu dokopat, docela se mi to tam nehodí, škoda. Ale u tebe mě štve, že to bylo jenom vyznání, podle varování jsem čekala, že tam bude třeba i první polibek nebo tak něco. Prostě že to bude nádherné, nechci říkat, že mě to zklamalo, na to nemám právo, jenom jsem čekala, že...vždyť víš. Jinak moc krásné jako vždy. :))
Re: koment
(Ann, 4. 5. 2014 13:18)Dočkej času, ještě přece není konec, ne? Může se ještě leccos přihodit... (ďábelský úsměv)
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 4. 5. 2014 13:16)