Vlčí oči - kapitola 32
Kapitola 32
"Jsi šílená," utrousil nevrle Roki.
"Vážně?" zasyčela jsem, "a ty jsi zase necitelné, nelidské, egoistické monstrum bez mozku a jakýchkoli citů!" začínala jsem ho nenávidět... ne... už jsem ho nenáviděla.
Okolí už zahalila tma, po zemi se plazila mlha a proplétala se mezi stromy. Kulatý měsíc stál vysoko na obloze a marně se snažil vydobýt si cestu mezi mlhavou clonou.
"Holky by neměly používat tak silná slova," provokativně se usmál, "a hlavně by je neměly mířit na někoho, kdo jim v budocnu ještě hodně pomůže."
"Hodně pomůže?! Ty mi s něčím pomůžeš?! To sotva! Jsi nejhorší osoba, kterou jsem kdy potkala!" nedokázala jsem se držet na uzdě, musela jsem si svůj vztek a frustraci na někom vybít a on byl skvělým terčet, kterému jsem mohla do tváře vmést spoustu nadávek.
"Přesně tak, pomůžu ti," přisvědčil, "copak jsi úplně zapomněla na vlčí svazek, který se mezi tebou a Erikem vytvořil?" oči se mu vítězoslavně zaleskly.
Ten vztah... Došlo mi. Já a Erik jsme byli ještě stále svázaní vlčím slibem, ani jeden z nás nemohl od toho druhého odpoutat, pokud by se jeden zranil, bolest by cítili oba, pokud by jeden trpěl, trpěli by oba, pokud by jeden zemřel, zemřel by i druhý... "Ne..." zašeptala jsem, "toho se nedá zbavit..."
"Dá," Roki mě sjel pohledem, jasně říkajícím, že se cítí jako vítěz.
"Jak?" hlesla jsem.
"Proto jsem ho zavolala," promluvila po dlouhé době mamka, "je jediný, kdo dokáže zrušit vlčí svazek a uvést ho v neplatnost, zničit všechna jeho spojení," vypadala stále ještě dost provinile a nešťastně.
"Vážně?" nechtělo se mi tomu věřit, ona sama mi už odmala vtloukala do hlavy, že ten vztah nejde zrušít, že zkrátka 'nemá datum splatnosti' a teď tohle...
"Ale varuju tě," Roki se smutně usmál, "bude to bolet..."
***
Bloudil jsem mlhou, neschopný dělat cokoliv jiného, než jít a zírat před sebe. Proč je život tak krutý?! Proč mi tak ubližuje?! Nemohl jsem uvěřit tomu, že se můj snově nádherný život změnil na noční můru. Všechny stálosti jsou pomíjivé... To vědomí dál a dál drásalo mé srdce, rvalo ho na kusy. Proč musím žít, když mi život už nepřináší žádné potěšení?!
Hlavou mi probleskla myšlenka. Vždyť nemusím žít! Stačí jen mít odvahu opustit tento svět...
Změnil jsem směr své chůze.
Na tvářích jsem ucítil nové, horké slzy, které zahladily zaschlé stopy po těch starých. Všechno má svůj rub i líc. Láska a nenávist... Radost a zlost... Víra a beznaděj... Život a smrt... ano smrt, to je teď cílem mého života. Proč bych taky měl dál žít?! Proč bych tu měl dál setrvávat?! Nemám nejmenší důvod pro život. Láska mě zradila a zlomila mi srdce... nemůžu být s osobou, s kterou být chci a člověk, o kterém jsem se celé ty roky domníval, že je můj přítel, mi řekl, že pravým důvodem, proč se o mě tolik stará je jeho zvrhlá, pomatená mysl...
Proč jsem se musel narodit zrovna takhle?! Proč nemám možnost žít normální, ničím nevýjmečný, pohodový život?! Proč mi není dopřáno milovat a být milován bez dalších komplikací?! Já i ona jsme toho obětovali tolik, abychom si vydobyli právo být spolu... a teď to bylo všechno pryč, všechny oběti byly k ničemu! Všechna ta bolest, strach, stezk... to všechno jsme do našeho vztahu investovali zbytečně!
Vyšel jsem na skálu, čnící nad rozlehlým lesem, jež se rozprostíral v mlze asi čtyřicet metrů pode mnou.
Postavil jsem se na kraj srázu, tak, že špičky mých bot přesahovaly jeho okraj a zadíval se na zářící, úplňkový měsíc, vznášející se přímo v úrovni mých očí a zahalený v závoji mlhy.
Doufám, žes dosáhl, čehos dosáhnout chtěl. Poznamenal jsem v duchu k osudu a vykročil vpřed.
Náhledy fotografií ze složky Úplněk a noc
Komentáře
Přehled komentářů
Utápíš se v depresích? Nevím, sebevražda je v tomto příběhu docela neočekávaná. Na začátku bych nikdy neřekla, že bys mohla dospět až k tomuto bodu. S tebou se ten příběh mění, na začátku to vypadalo, že bude mít šťastný konec a ty to teď celé převracíš. Nevím, co si o tom mám myslet, ale doufám, že nezemře doopravdy.
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 4. 5. 2014 13:22)