Fantasy

 Kapitola 33

*** 

Možnost milovat, je závazek na celý život a ztratit lásku je bolest na celý život. To se mi pro hnalo hlavou když jsem udělal ten jediný, osudný krok kupředu. 

Všechno jako by se na okamžik zastavilo a rozzářilo se šedavou září, která mi dala jasně vědět, že to, co dělám, je správné. 

Proč žít, když není pro co? Usmál jsem se a po tváří mi pomalu stekla další slza. 

Nejsem tím, kdo je dost dobrý, aby na tomto světě mohl dál setrvávat. Nejsem dost dobrý, abych mohl někoho milovat víc, než cokoliv jiného na světě. Nejsem dost dobrý, abych se vzdal a tak to musím ukončit, přerušit... 

Nejsem dost silný na to, abych se držel dál, nemůžu tomu utéct... a tak to musím utnout, s hrdostí se rozloučit a zmizet, rozplynout se...

Když ztratíte cestu, pomůže vám láska, když ztratíte lásku, pomůže vám smrt...

Nikdy mě nenapadlo, že zbavit se života je tak jednoduché, snačí jen udělat ten malý, osudný krůček a čekat... všechno je pak hrozně jednoduché, víte, že už není cesty zpět, nemůžete nic dělat a tak se tomu prostě poddáte, pevně zavřete oči a necháte své myšlenky volně plynout...

Už jsem se dotýkal skály jen špičkou boty, zbýval jen moment...

"Ty idiote!" 

Něco mě zprudka popadlo za ruku a strhlo zpátky. Klid a radost z blížící se smrti byla neodvratně pryč. 

Dopadl jsem na tvrdou skálu a do ramene mi vystřelila bolest. 

Pevně jsem se podíval do očí svému těžce dýchajícímu zachránci. 

"Nech mě být," zašeptal jsem, vlastní hlas mi zněl dutě. 

"Nikdy! Ani omylem, Riku! Tohle ti nedovolím!" křičel Quen. "Jestli skočíš, skočím taky!" jeho velké modré oči byly plné rozhořčení.

"Ne," zašeptal jsem, "ten, kdo musí zemřít, jsem já, ne ty," postavil jsem se a obrátil se čelem zpět k útesu, byl jsem smířený s tím, co mě čeká a odhodlaný ukončit svůj život, nic a nikdo mě nemohl zastavit. Musel jsem zemřít, potřeboval jsem to. Nemohl jsem dál zůstat na živu, nebylo to správné, můj život byl nepotřebný, nedůležitý, nezáleželo na něm. 

Quen mě popadl za předloktí a znemožnil mi tak skok. "To nesmíš!" okřikl mě. 

Znovu jsem se na něj podíval, v očích měl slzy. 

"Nemusíš se kvůli mě trápit," řekl jsem a vytrhl svou ruku z jeho sevření, "není důvod, proč mě litovat a snažit se mě od mého úmyslu odtradit."

"Je!"

"Jaký?" byl jsem naprosto klidný, očekával jsem smrt a byl jsem s ní smířený. 

"Miluju tě!" vykřikl a prudce se postavil, aby mi mohl stanout čelem. 

"To jsou jen slova do větru..." zavrtěl jsem hlavou, "nemůžeš milovat muže."

"Můžu!" stál si tvrdohlavě za svým a znovu popadl mou ruku. 

"Ne."

"Ano," špitl tiše, "to jen ty to nemůžeš pochopit..."

"Nemůžu," přisvědčil jsem, "není totiž možné, abys cítil pravou, nefalšovanou lásku k někomu, kdo je stejného pohlaví jako ty, to nejde, navíc-"

"Jde to!" vykřikl pobouřeně, oči mu plály. "Tak už to sakra pochop! Jsem zvrhlík! A miluju tě! Je mi jedno, jak to zní šíleně! Můžeš mě za to nenávidět! Můžeš se mě pokusit zabít! Hlavně to už sakra pochop!" třásl se. 

Lehce jsem se zamračil. "Quene-"

"Nech toho!" okřikl mě. "Nekoukej se na mě, jako bych potřeboval pomoc psychiatra!"

"Quene-" zkusil jsem to znovu. 

"Nemluv se mnou tímhle tónem! Nechci, abys mě bral jako malé, nechápavé děcko!"

Vlepil jsem mu prudkou facku. "Prober se!"

"Cože?" nechápavě se na mě podíval, pustil mě a dotkl se místa, kam jsem ho udeřil. V očích se mu mihla bolest a pomalu je prostoupila. "Tohle je tvá odpověď?" zašeptal, hlas se mu chvěl. "Jsem pro tebe opravdu tak nicotný? Jsem opravdu jen hračka? Dočasná atrakce?" Přistoupil blíž k okraji útesu a smutně se na mě podíval. "V tom případě nezbývá než říct: Sbohem."

"Ne!" teď byla řada na mě, abych mu zabránil ve skoku, což jsem taky udělal. "Neblázni!" byl jsem v šoku. Co měl v plánu udělat?! Opravdu chtěl skočit?!

"Takže ti nejsem zas tak ukradený," přimhouřil oči. 

"Jsi moje rodina!"

"Opravdu?" povytáhl obočí. "Tak buď ke své 'rodině' ohleduplný a nezkoušej se zabít!"

"Ale-"

"Žádné 'ale'! Sebevražda se nekoná!" prohlásil pevně. 

'Sebevražda se nekoná'?! To myslí vážně?! Tak lehce mě nepřesvědčí! Rychle jsem se pokusil dostat se zpět k útesu. 

"Kampak?!" popadl mě a přehodil si mě přes rameno. "Cesta do chatky vede jinudy!"

"PUSŤ MĚ!" zavřeštěl jsem, když jsem se probral z počátečního šoku. To už se mnou na zádech mířil do lesa. 

"Ani omylem!"

"Okamžitě mě nech být, ty hovado!" snažil jsem se mu vykrotit, ale měl moc velkou sílu. 

"Klidně si do mě mlať a nadávaje mi do hovad, jak je libo, ale jedno ti řeknu: Já. Tě. Nepustím. Jasné?" zdál se být docela v klidu, což se nedalo říct o mě. 

"Jsi pomatený!"

"Přesně tak. A můžeš za to ty," obvinil mě. 

Prudce jsem ho udeřil do zad. "Jak to myslíš?!" 

"Jednoduše: To ty jsi mě přinutil přijmout, že jsem jiný, než ostatní lidé, to ty jsi mě přinutil otevřít oči a čelit problémům čelem. To ty jsi ten, co mi vzal srdce," byl ještě stále nepochopitelně  klidný. "Jsi ten, co mě zabíjí a zároveň me nutí žít. Jsi ten, co může za mé zmatení. Jsi ten, na koho myslím a koho se snažím vypudit z hlavy. Jsi ten, koho si chci uchovat ve vzpomínkách a zároveň na něj zapomenout," byl zcela otevřený. 

"Tohle je nelidské!" konečně se mi podařilo vykroutit se mu a teď jsem se mu postavil čelem. 

Stáli jsme proti sobě uprostřed lesa a dívali se tomu druhému do očí. kolem nás se proplétala mlha a na naše ramena tiše dopadal jemný déšť. Jediný, kdo nás viděl, byl měsíc, zářící vysoko na obloze. 

"Ano, není to lidské, ale my nejsme jen lidé, ne?" zatvářil se tajemně a přistoupil ke mě blíž. 

Odstrčil jsem ho takovou silou, až spadl na zem. "Buď už zticha! Já nejsem ty!" vybuchl jsem a cítil, jak mi po tvářích znovu stékají slzy, stával se ze mě opravdový slaboch. 

"Bohužel nejsi," povzdechl si smutně, "ale kdybys byl, nestál bych o tebe," vstal.

"Já nejsem takový, jaký jsi ty!" nedokázal jsem se ovládat a znovu jsem ho udeřil. 

Usmál se. "Zabij mě," vyzval mě, "jestli ti pak bude líp, mlať mě klidně tak dlouho, dokud neumřu, vybij si na mě svůj vztek," myslel to vážně a to mi vzalo veškerý vítr z plachet. 

Znovu se mi změnila nálada a já klesl na kolena a rozbrečel se jako malá, rozmazlená holka.

Zaslechl jsem zašustění a vzhlédl, klečel vedle mě a starostlivě mě sledoval. "Jak se cítíš?" zašeptal.  

"Jak se cítím?!" opakoval jsem. "Právě jsem zjistil, že má životní láska je má sestra! Můj nejlepší přítel mi vyznal zvrhlou lásku a zabránil mi v sebevraždě, která mě mohla jako jediná vysvobodit! Tak jak se asi tak cítím?!" nálada se mi neustále měnila, chvíli jsem byl ohromně rozzlobený, pak jsem zase byl naprosto v koncích... nemohl jsem to ovládat, neměl jsem nad tím žádnou moc. 

Položil mi ruku na rameno a já jí okamžitě odmrštil.

"Počkám," zašeptal. 

"Na co?!"

"Na tebe."

"Jdi se bodnout!" zařval jsem zběsile jako nějaký šílenec. 

"Dobře," přikývl, "a čím? Nožem?"

"Tak jsem to nemyslel!" obrátil jsem rychle, s těmi pohrůžkami o sebevraždě mě opravdu dostával do kolen. I když jsem se ho teď trochu bál, nechtěl jsem, aby zemřel, do takové míry jsem ho zase nenenáviděl.

"Ty mě jednou doženeš k šílenctví," nevesele se ušklíbl a pročísl si rukou vlasy. 

Nezmohl jsem se na nic, jen jsem znovu propadl beznaději a rozzvlykal jsem. Proč já...?!

"Půjdeme," dolehl ke mě jeho dutý hlas. 

"Kam?" zeptal jsem se mezi vzlyky. 

"Je načase, abych ti něco ukázal."

Postavil jsem se, nevěřil jsem mu, ale přesto jsem ho následoval. Co jiného mi taky zbývalo? Byl jsem jen tělem bez duše, tupě následujícím osud. Byl jsem jen hříčkou přírody, jen omylem...

"Měl by sis zajít k psychologovi," poznamenal.

Jeho hlas mě vytrhl z transu a já na něj upřel prázdný pohled. 

Najednou se zastavil a popadl mě za rameno. Pokusil jsem se mu vysmeknout, ale on mě svíral moc pevně. Přiložil mi ruku k čelu a zorničky se mu rozšířily. "Ty blče jeden!" rozkřikl se nečekaně. 

"Co je?" zamumlal jsem. 

"Jsi vážně idiot!" popadl mě za ruku a začal mě vléct směrem k chatce. 

Zapřel jsem se nohama a zem a jednou rukou se chytl stromu, rostoucího poblíž. "Kam si myslíš, že mě to vlečeš?!"

"Do chatky," odvětil suše, "máš horečku, tak už se konečně prober!"

"No a co?! Tak mám horečku! Nic to není!" 

Svěsil ramena, pustil mě a unaveně si promnul spánky. "Proč já vždycky musím skončit ve společnosti někoho tak paličatého?"

"Tak jdi pryč a nech mě skočit," navrhl jsem a upřel na něj znavený pohled. 

"To nejde," zašeptal, "i kdybych chtěl, nedokázal bych to, dohnalo by mě to k šílenctví."

"Vždyť už šílený jsi," poznamenal jsem kousavě a znovu cítil, jak mě zaplavuje zoufalství a hysterie. Proč musím být tak přecitlivělý?

"To jsem," souhlasil, pak se na mě tak divně podíval a zvláštně, tejemně se pousmál. 

"Co je?" chtěl jsem hned vědět. "Baví tě se mi smát?"

"Ne," zavrtěl hlavou a stále se usmíval, "jen mě někdy napadá, že my dva nejsme vlastně až tak odlišní."

"To teda jsme!" rozhodně jsem nebyl jako on, to jsem odmítal přijmout. 

"Mysli si, co chceš a já zase budu myslet, co budu chtít já, ano?" navrhl. 

"Ne," nehodlal jsem se vzdát. 

Mlčel a dál mě sledoval. Stál v tu chvíli asi dva metry ode mě a mě napadlo, že mám ideální příležitost pro útěk, které jsem taky využil. 

"Riku!" ozvalo se za mnou, ale já ta slova ignoroval, nechtěl jsem ho už nikdy vidět, děsil mě, jeho slova mě děsila, děsilo mě jeho vyznání...

Láska přichází po špičkách, ale při odchodu bouchá dveřmi...

Nenávidím měsíc, co pořád tak jasně září. Nenávidím vzduch, který musím stále dýchat. Nenávidím oblohu, po které nerušeně plují mraky. Nenávidím vodu, která nenechá nikoho shořet v plamenech pekla. Nenávidím oheň, protože mě nenechá zmrznout. Nenávidím tenhle svět, jež mě ničí. Nenávidím sebe, protože jsem tím nejhorším, co existuje...

"Ello! Vrať se!" doléhal ke mě z dálky mamčin hlas, ale já ho ignorovala a běžela jsem dál. Přes slzy, tmu a mlhu jsem skoro nic neviděla, ale přesto jsem se řítila pryč. 

I když mohl Roki zrušit můj a Erikův vztah a mohl nás oba vysvobodit a odtrhnout od sebe, nechtěla jsem, aby byla pouta mezi mnou a ním přetrhaná. I když to bylo nepřirozené, odmítala jsem zapomenout, nechtěla jsem, aby mi ze vzpomínek vymizelo všechno, co jsme spolu prožili. Sice to nebylo správné, bylo to proti zdravému rozumu, ale ten už mě stejně dávno opustil, tak proč bych si to nemohla schovat v srdci? Bylo to špatné a já to věděla, ale přesto jsem ho nechtěla přestat milovat, chtěla jsem si pomatovat na všechno, co mi řekl, na tichý slib, který jsme si dali... 

Beznaděj mě uchvátila a odtáhla daleko za hranice normálnosti a logického smýšlení. 

"Nezapomenu na tebe..." začala jsem tiše šeptat. "Nikdy nevymizíš z mých vzpomínek, nikdy... Nedovolím, aby mě od tebe oddělili..." věděla jsem, že to, co říkám, je nesprávné a odporuje to nejmíň milionu přírodních i lidských zákonů, přesto jsem nemohla přestat. "Nezapomenu, nikdy na tebe nezapomenu, ať se stane cokoliv, budu si tě navždy pamatovat... Ne! Neoddělí nás! Nedokáží to! Nedovolím jim to! Ať se o to budu snažit jakýmkoli způsobem, mé srdce si tě bude pamatovat navždy! Navždy v něm pro tebe bude místo!" můj hlas byl chraplavý, ale srozumitelný. 

Klopítla jsem o kořen a tvrdě dopadla na zem, ale hned vzápětí jsem se zvedla a rozeběhla se dál, musela jsem pokračovat, musela jsem běžet dál, ač to bylo bolestivé a vyčerpávající, musela jsem...

"Je to můj život, moje cesta, moje bolest a moje utrpení..." šeptala jsem dál sama k sobě, "jen já rozhoduju o tom, s kým se o své pocity podělím a jestli se jich chci zbavit... nikdo mi do toho nesmí zasahovat, nikomu to nedovolím!" musela jsem vypadat jako úplný šílenec, když jsem se řítila lesem, šeptala slova do větru a po tvářích se mi nekontrolovatelně koulely slzy. 

"Mýlila jsem se, láska nepřekoná vše, ale přesto může přetrvat. Uzamknu jí ve svém srdci, nebudu jí dávat na odiv, ale stále tě budu milovat... to nikdo nezmění. Zakázaná láska, zakázané ovoce... Budu ho dál trhat, ale tak, aby si toho nikdo nevšiml. Je mi ze sebe špatně, ale nezměním to. Nejde to změnit..." ucítila jsem ohromné pálení ve svalech. Zuby se mi proti mé vlastní vůli začaly ztěnčovat a prodlužoval a tělo se zachvělo. Mé lidské tělo nemohlo takový vídej enrgie vydržet a tak se začalo samovolně měnit. 

Vymrštila jsem se do vzduchu a dopadla na všechny čtyři. Smysly se mi zbystřily. Nejednou jsem byla schopná alespoň částěčně prohlédnout tmu a mlhu a slyšela jsem vzdálené zurčení vody, hřmění a dopady jednotlivých kapek deště, tříštících se o zem... a taky blížící se kroky. 

Ať mě přestanou sledovat! Chci být sama! Zavrčela jsem a zrychlila. V běhu jsem vždycky vynikala a tak jsem si byla jistá, že jim uteču. 

Počkat! Prudce jsem zabrzdila, kroky se neozývaly za mými zády, ale zepředu. 

Přikrčila jsem se a čekala. Kdo to může být...?! Naježila jsem se.

"Riku! Stůj!" 

Riku...?! Kdo se sakra v tomhle lese pohybuje...?! Vyrazila jsem vpřed a srazila postavu, která se zrovna vyřítila ze tmy, k zemi, ale okamžitě, jak jsem poznala, kdo to, jsem se zarazila. 

Eriku...?! Zírala jsem mu do tváře a jeho nádherné, zelené oči plné slz se zase upíraly na mě. Rychle jsem ustoupila a srdce se mi sevřelo. Co tu dělá...?!

"Riku!" ze tmy se vyřítila další postava-Quen. 

"Riku?" zeptala jsem se, když jsem se převtělila zpět do lidské podoby.

Quen na mě překvapeně zamžoural. "Co tu děláš?" zeptal se místo odpovědi a znělo to docela nepřátelsky. 

"Já tu žiju," zchladila jsem ho.

"Přestaň Erika pronásledovat," sykl. Jmenovaný dál ležel na zemi a šokované se na mě díval, vypadal, že se co nevidět sesype. 

"Já ho nepronásleduju," hlas se mi zachvěl, zase jsem byla slabá v kolenou. 

"Nech ho být," postavil se před Erika ochranářsky. 

"Já mu nic neudělala..." setřela jsem si z tváře osamocenou slzu. 

Erik se náhle nadlidskou rychlostí vymrštil do stoje, odstrčil Quena z cesty a než jsem stačila já, nebo modrooký obviňovatel něco podniknout, objal mě a pevně mě k sobě přitiskl. 

Strnula jsem. Co to dělá...?! Nebyla jsem schopná se bránit. Cítila jsem jeho teplo, jeho vůni, jeho dech v mých vlasech, jeho ruce, spočívající na mých zádech. Cítila jsem ho blízko sebe a nemohla jsem ho od sebe odstrčit, jen jsem se složila a rozbřečela se. Nechal mě, ať mu pláču na rameni a neudělal nic, aby mě od sebe dostal. 

"Eriku...?" zašeptal tiše, překvapeně Quen. "Co to děláš...?"

"Objímám svou sestru," řekl Erik pevným hlasem. "To můžu, ne?"

"Ano, ale..." modrooký se zarazil. 

"Ale co?" nutil ho pokračovat můj... bratr...

"Nic," utrousil Quen a jen mě nepřátelsky sledoval. Vypadal, jako že mě začal znovu nenávidět. 

Co jsem mu udělala? Zeptala jsem se sama sebe v duchu a zabořila tvář do Erikova trika. Co se mezi ním a Erikem stalo...? Nechápala jsem to a vlastně jsem to ani nechtěla pochopit. Vypnula jsem mozek a nechala se ovládnout emocemi. Jen jsem tam tak stála, nechala Erika, aby mě objímal a pomalu, ale jistě se utvrzovala ve svém záměru nenechat nikoho, aby mě oddělil od vzpomínek, ve kterých jsme byli spolu. 

Nikdy nezapomenu...

Nikdy se tě nevzdám...

To ti slibuju...