Fantasy

 Kapitola 34

***

 Nebyl jsem schopný tomu odolat, prostě jsem jí musel obejmout, nic jiného mi nezbývalo, musel jsem to udělat, i když mi rozum říkal, že je to špatné rozhodnutí, mé srdce mluvilo jinak. Nemohl jsem jinak, než jí prostě obejmout a s pocitem bezmoci jí k sobě tisknout. Připadal jsem si slabý v porovnání s tím, co nás od sebe chtělo oddělit, přesto jsem v sobě náhle našel sílu bojovat. 

"Riku..." ozvalo se mi za zády varovně. 

Ohlédl jsem se a podíval se na přikrčeného, ostražitého Quena. Tohle bylo poprvé, kdy mi mou přezdívkou řekl i v přítomnosti někoho jiného. 

"Riku?" zeptala se Ella opět. 

Pevněji jsem jí stiskl. "To je má přezdívka," objasnil jsem jí tiše a vyhledal její oči, s kterými jsem navázal kontakt. 

"Aha..." hlesla a dál to nerozváděla. 

"Riku..." opakoval Quen ještě výhružněji. 

"Nestojím o to, abys mi říkal, že to, co dělám, je špatné, vím to," řekl jsem. 

"O to nejde."

"Tak o co jde?"

Prudce a nečekaně nás od sebe s Ellou odtrhl a popadl mě za rameno. "Ty. Jsi. Můj." kladl na ta slova velký důraz.

"Nech toho!" zavrčel jsem. 

"O čem to mluví?" nechápala Ella, vypadala tak nevinně, bezbraně a nechápavě, až mě začalo pálit v očích. 

Quen se k ní obrátil. "Teď pozorně poslouchej, nehodlám to opakovat: Erik. Je. Můj. Už nikdy ti ho nedám, jasné?! Už nikdy tě nenechám, abys ho dál zraňovala! Mezi vámi je konec! Ty jsi minulost a já budoucnost," promlouval k ní hrozně chladně a nenávistně. 

"Nemáš pravo o nás rozhodovat!" snažil jsem se mu marně vykroutit, měl vážně sílu. 

Ella se lehce zamračila. "Ty ho miluješ?" zeptala se vědoucně. 

"Ano," přisvědčil zcela otevřeně a vážně. 

Lehce přikývla, jako by jí to nepřekvapovalo. "Půjdu vám tedy z cesty," otočila se k odchodu. 

"Počkej!" křikl jsem za ní a ona se zarazila. 

"Ano?" zeptala se, aniž by se otočila. 

"Je to čistě jednostranné! Já s ním nic mít nechci! Je to nelidské!" snažil jsem se jí vyvést z omylu, do kterého očividně upadla. 

"Není to nelidské," prohlásila pevně, čímž mě vyvedla z míry. "Každý má právo milovat, koho chce a on tě očividně miluje, tak proč to komplikovat?"

 "Ale dva kluci přece nemůžou být pohromadě!" nedokázal jsem to přijmut. 

"Můžou," řekla a zamířila pryč, nezastavila se, ani když jsem jí opakovaně volal jménem. 

Quen mě konečně pustil a já klesl na kolena a svěsil ramena, do obličeje mi spadalo několik pramenů černých vlasů a zakrylo můj ztrápený výraz. Můj život najednou ztratil veškerý smysl. Odešla... odešla a nechala mě samotného v temnotě... proč to udělala?! "Nenávidím tě," zašeptal jsem tiše směrem ke Quenovi. 

"Nenávidíš?" opakoval zamyšleně. "Víš, že nenávist je nejbližší cestou k lásce?"

"Ale z tohohle láska nikdy nebude."

"Jsi si tím vážně tak jistý?"

"Ano."

"Tak uvidíme," řekl tajemným hlasem a nejednou mě prudce popadl, přirazil zády ke stromu a zadíval se mi upřeně do očí. "Už jsi se jí vzdal," řekl pevně, "možná o tom sám ještě nevíš, ale už ses dávno vzdal myšlenky, že vy dva budete spolu."

Svěsil jsem hlavu. Jeho slova mi byla ukradená, všechno mi bylo ukradené, bylo mi jedno, co se mnou děje, už jsem neměl proč ovládat svůj život a tak jsem se mu vzdal. 

"Jsi. Můj." řekl a jeho obličej se přiblížil. 

Zůstal jsem strnule sedět na místě a nepohnul jsem se ani, když se jeho rty letmo dotkly mých. 

"Už ses mi vzdal, že?" zašeptal mi do ucha. 

Neodpověděl jsem. Nevzdal jsem se jemu, ale vzdal jsem se osudu. 

Znovu jsem ucítil dotek jeho horkých rtů na svých, neobtěžoval jsem se ani otevřít ústa, bylo mi fuk, co se mnou dělá, všechno mi bylo tak nějak fuk...

Vypadalo to, že si to užívá, líbal mě vášnivě a nespoutaně, měl v sobě hodně nahromaděné, neukojené touhy a využil mé slabosti k uspokojení svého nelidského chtíče. Začal mě líbat na krku, jeho rty byly hodně horké. 

Zíral jsem tupě přímo před sebe a prakticky jsem ho nevnímal.

Zajel mi rukou pod košily, jeho dlaň byla chladná. 

"Nech mě být," dostal jsem ze sebe konečně, tohle už bylo moc. 

Nenechal mě říct nic dalšího a umlčel mě dalším polibkem, který se mi hnusil, celé se mi to hnusilo, bylo mi z toho zle...

Dlaní mi přejížděl po zádech a pevně mě k sobě tiskl. 

"Hajzle," ucedil jsem, když se na okamžik odtáhl.

Naklonil se blíž a jemně skousl můj ret. "Zopakuj to..." zavrněl. 

"Hajzle," vzedmula se ve mě vlna síly a já ho zprudka odstrčil, odporný dotek jeho rtů i rukou zmizel, ale hned se zase vrátil. 

"Mě se jen tak nezbavíš," oznámil mi, "rozhodně ne teď, když jsi mě tou svou bezbraností tolik rozdřáždil..." pokusil se mi sundal košili, ale já mu vrazil jednu pěstí a postavil se. Nohy mě skoro neunesly.

"Nenávidím tě," řekl jsem a převtělil se, abych se mohl co nejrychleji rozeběhnout pryč. 

Zvrhlá láska...

Zvrhlý žal...

Zvrhlý chtíč...

Všechno to smrdí zvrhlostí...