Fantasy

 Kapitola 35

Možná jsem měla být vyjevená, vyděšená, nebo v šoku z toho, co jsem právě zažila. Ale upřímně mě Quenova slova ani trochu nevyvedla z míry. Už dřiv mi připadal podezřelý, choval se vůči Erikovi tak nějak... divně. Podvědomě jsem tušila, co v tom vězí, ale až teď mi to plně došlo. Neměla jsem to Quenovi za zlé, chápala jsem ho. Pro někoho, kdo celé roky chová ke svému blízkému hlubokou lásku, je jedině komplikací, když se do vztahu přimíchává někdo třetí. Takový člověk využije každé šance k tomu, aby mohl být s milovanou osobou...

Pousmála jsem se. Stála jsem za stromem nedaleko místa, kde setrvávali Erik s Quenem a všechno sledovala. Nesnažila jsem se do toho zasáhnout, nijak jsem o sobě nedala vědět, jen jsem je prostě sledovala... Způsob, jakým se Quen Erika dotýkal mi napověděl, že blonďákovi city jsou opravdové, sice neopětované, ale upřímné... Erik sice řekl, že s Quenem nechce nic mít, to ale neznamená, že svůj názor nemůže časem změnit... Nevěděla jsem proč, ale chtěla jsem, aby byli spolu, bylo sice opravdu divné, aby spolu chodili dva kluci, ale stejně mi přišlo, že by se měli dát dohromady... Nebudu Quenovi stát v cestě. 

Erik se zrovna s tím, že Quena nenávidí, rozeběhl pryč a já se se smutným úsměvem otočila a vydala se pryč. Nevím proč, ale připadá mi, že by byli roztomilý pár. Představa toho, že se osoba, kterou miluji, zamiluje do muže, mě ani moc neděsila, vadilo by mi, kdyby se dal dohromady s jinou dívkou, ale kdyby se rozhodl chodit s klukem, bylo by to pro mě přijatelnější... Možná jsem se už vážně zblázila. 

Povzdechla jsem se a pohlédla na měsíc, vznášející se mi nad hlavou. Co je teď mým osudem...?!

"Už nikdy takhle neutíkej," někdo mě popadl za rameno a já sebou trhla. 

"Pusť mě," sykla jsem, když jsem si uvědomila, že je to Roki. 

"Ani náhodou, své matce jsi nahnala hrozný strach, musíš se jí hned ukázat. Bála se, že jsi se rozhodla udělat něco šíleného," v temných hlubinách očí mu vířila černota tmavší, než sama noc. 

"No a co?! To ona je za tohle všechno vinná!"

"Nemluv takhle o své vlastní matce," zasyčel a pevně mi stiskl rameno, až to zabolelo. "Je to úžasný člověk a ty nemáš nejmenší právo jí takhle urážet!"

Podezřívavě jsem přivřela oči. "Už jednou jsem ti říkala, abys jí nechal na pokoji a myslím to vážně! Neopovažuj se k ní ani přiblížit!" hrozila jsem mu. I přes všechno, co mi mamka udělala, jsem stále cítila pořebu jí chránit. 

Zatvářil se nechápavě. 

"Jsi stejně o dost mladší, takže by váš vztah ani nefungoval!"

Vědoucně se mu blýsklo v očích a jeho tvář se naštvaně zkřivila. "Já s ní nic nemám a ani nechci mít! Špatně sis to vyložila!"

"A jak si to tedy mám vyložit?"

Pvzdechl si a unaveně si stiskl kořen nosu. "Víš..." začal. "Už je to deset let, kdy mě našla opuštěného se toulat městem. Tenkrát jsem zjistil, co jsem zač a utekl jsem z domu, bál jsem se toho a můj strach ještě umocňovala otcova slova, že jsem se narodil jako zabiják, ve kterého mě taky vychová. Měl jsem tehdy opravdu velký strah, nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem rozpolcený a ztracený... v jedné z opuštěných uliček mě náhle a nečekaně napadla skupinka černých, silných vlků. Neohlíželi se na to, že jsem sám, vyhládlý a navíc jsem teprve mládě, bylo jim to fuk... Zabili by mě, kdyby tvá matka nezasáhla a doslova jim mě nevyrvala ze spárů. Byla rychlá a měla ohromnou sílu, o jaké se mi ani nesnilo. Její smysly byly zdokonalené dlouhým tréninkem a srst se ve světle pouličních lamp oslnivě leskla... vypadala skutečně jako anděl, co přišel na zem, aby mě zachránil. Odehnala černé vlky, proměnila se do lidské podoby a začala rychle zkoumat má zranění, pak mě beze slova vzala, i jako člověk měla velkou sílu, a odnesla mě k sobě domů. Byla noc a ona se snažila našlapovat tiše, jako by nechtěla nikoho rušit. Byl jsem zmlácený a vysílený a tak jsem jí jen bez pohnutí ležel v náručí a tichounce, prosebně kňučel. Donesla mě do jedné opuštěné, uklizené místnosti ve svém domě, položila mě na ustalanou postel, na chvíli odešla a vrátila se s obvazy. Přikázala mi, abych se převtělil. Poslechl jsem jí, i když to hrozně bolelo a ona mi začala bez dalších řečí čistit a obvazovat rány. Najednou se zpoza pootevřených dveří ozval rozpustilý dětský smích a zvolání: 'Maminko!' Tvá matka ztuhla a já se skrčil pod dekou, abych byl co nejmíň vidět. Do pokoje vběhla malá, asi šestiletá holčička a vrhla se ženě radostně do náruče, ta se jí začala nervózně vyptávat, jak to, že ještě nespí a nakázala jí, ať si jde okamžitě lehnout. Ale nezbedná holčička ji ne a ne poslechnout, musela ji přesvědčovat opravdu dlouho, ale nakonec uspěla," zasněně se pousmál, "vypadala jsi tenkrát jako úplný svatoušek... Ale abych neodbíhal od tématu: Tvá matka tě poslala spát a když jsi zmizela, oddechla si a pokračovala v čistění mých ran. Vyptával jsem se jí, co je zač, proč mě zachránila a co má v plánu se mnou dělat, ale ona mi jen mlčky ošetřila zranění, donesla mi čistě oblečení a nakázala mi, abych se prospal, pak odešla..." trhl sebou a probral se z podivného transu, do kterého upadl. "Tvá matka mi tenkrát zachránila život a já jsem jí slíbit, že jí to někdy oplatím. A to taky dělám. Víš, zrušení vlčího svazku je založeno na tom, že se ten, jenž se ho chce zbavit, musí znovu zamilovat do někoho jiného," upřeně se mi zahleděl do očí. "A právě proto jsem tady, chci, aby ses do mě zamilovala..."

***

 Řekněte mi někdo proč! Řval jsem v duchu. Proč sakra já?! Proč sakra teď?! A proč jsem se do něčeho takového musel vůbec zaplést?! Do očí se mi draly dlaší slzy. 

"Riku! Riku, stůj!" doléhal k mým uším Quenův zoufalý hlas, ale já ho ignoroval.

Už mu nedám další šanci, nebudu nástrojem pro uspokojení jeho zvrhlých choutek...! Zrychlil jsem.

"Riku! Prosím, stůj! Chci ti to vysvělit!"

"Už jsi mi toho vysvětlil dost!" křikl jsem přes rameno rozzlobeně. Vysvětlil jsi mi to všechno... řekls mi toho těmi svými doteky až moc...

 "Riku!"

"Nenávidím tě!" křikl jsem znova. "Nenávidím tvůj život! Nenávidím tvou přitomnosti! Nenávidím celou tvou podstatu!" řval jsem jako smyslů zbavený. Doufal jsem, že se ho tím zbavím, ale neuspěl jsem. 

"Riku! Nech mě alespoň říct pár slov!"

Smykem jsem zastvail, počkal, až mě doběhne a nepřátelsky si ho změřil. "Tak co po mě ještě chceš?!" osopil jsem se na něj. 

Smutně na mě pohlédl. "Tebe..." jeho modré oči podivně zářily a odrážely chvějivé pocity svého majitele. 

"Tak to jdi do háje! Na to zapomeň!"

"Proč?" vypadal vážně něšťastně. "Proč se tě zase musím vzdávat...? Teď, když už jsem si byl skoro jistý, že jsem tě získal, že jsem si tě konečně zasloužil... to mám zase vzdát...?"

"Přesně tak!" běsnil jsem. "Nemáš právo mě milovat! Nemáš právo dýchat! Nemáš právo vůbec žít! A už vůbec se na mě nemáš právo takhle koukat!" nikdy bych to nahlas nepřiznal, ale jeho nešťastný pohled byl vážně zničující. 

"Eriku..." umlčel mě pohledem. "Chci, abys to konečně správně pochopil... na nikom jiném mi nikdy nezáleželo tak, jako mi záleží na tobě. Jsi mým slunce, jsi tím, na co myslím, když usínám, jsi to, o čem se mi zdá a i to, na co myslím hned po probuzení. Nemůžu tě dostat z hlavy, ač se o to snažím sebevíc. Miluju tě... miluju tě jako nic na světě. Chci být navždy s tebou. Chci se tě dotýkat..." přistoupil o krok blíž a já varovně, i když poněkud zdrženlivě zavrčel, "chci tě vnímat," ještě se přiblížil, "chci, abys byl můj..." objal mě. 

Pokusil jsem se ho odstrčit, neúspěšně. Proč musí mít takovou sílu...?! A proč jsem já takový hlupák, že jsem ho nechal, aby se mi dostal tak blízko...?!

"Miluju tě..." zašeptal mi do ucha. 

"Buď ticho!" sykl jsem. 

"Miluju tě...." opakoval chvějivým hlasem. 

"Zavři zobák!" snažil jsem se ho umlčet, jeho slova mi byla nepříjemná.

"Miluju tě..." šeptal stále.

Zmlkl jsem, nevěděl jsem, jak ho přesvědčit, aby mlčel a tak jsem byl prostě zticha a doufal jsem, že mě pustí. 

"Eriku, prosím, pokus se mě pochopit..." stále mě svíral v ocelovém sevření, ale o kousek se odtáhl, aby mi viděl do tváře. "Prosím, udělej mě šťastným a zamiluj se do mě..." přitiskl své odporné, mnou nenáviděné rty na ty mé. Skoro násilím mě nutil, abych ho políbil, ale to jsem odmítal udělat. Jeho dotyky byly pevné a nedovolily mi, abych se od něj odtrhl, ale zároveň byly jemné a takové... hřejivé. Na co to proboha myslíš?! Okřikl jsem se vyděšeně v duchu. 

"Eriku..." zašeptal Quen roztouženě, znovu mě políbil, zapletl si jednu ze svých nohou mezi mé a podkosil mi nohy. S tichým žuchnutím jsem dopadl na zem a on mě k ní přišpendlil vlastním tělem. 

V ten monet mi došlo, že veškerý vzdor je marný, že je prostě silnější než já a mě se nepovede utéct. Pochopil jsem, že musím čekat, dokud se 'nevyřádí' a neukojí svůj odporný chtíč. 

Odpor byl marný, mohl jsem jen ležet a nechat ho, ať si se mnou dělá, co se mu zachce. Nemohl jsem se bránit, musel jsem to přetrpět.

Musel jsem ho cítit....

Musel jsem ho vidět....

Musel jsem se mu poddat....

Musel jsem přijmout jeho touhu....

Musel jsem ho pochopit...

A musel jsem ho milovat...