Vlčí oči - kapitola 36
Kapitola 36
Mít rád a milovat je rozdíl. Je možné, zamilovat se do člověka, kterého máte rádi, ale rozhodně není možné zamilovat se do někoho, koho ZE SRDCE NENÁVIDÍTE!!!
"Tak na to zapomeň! Rozhodně nehodlám zaplést se s někým, jako jsi ty!" oznámila jsem Rokimu po lopatě a rezolutně se otočila.
"To tvrdíš teď, ale vše se může změnit," během vteřinky mi stanul po boku.
"Ne, to tedy nemůže! Navíc je stupidní, abys předstíral, že mě miluješ, jen kvůli zrušení mého svazku s Erikem a splacení toho, co dlužíš mé matce!" pěnila jsem vzteky, choval se vážně jako úplný idiot.
"A kdo tvrdí, že budu muset něco předstírat?" otázal se s úsměvem.
"To je přece úplně jasné! Působíš jako pěkný přelétavec!"
"Definuj 'přelétavec'," vyzval mě ještě stále s úsměvem na rtech.
"To ani nemusím, ne? Stačí, aby ses na sebe podíval!"
"Nejsou to trochu silná slova?" hrál si na ublíženého.
"Ne."
"Proč jsi tak chladná?" zajímalo ho.
"Proč?!" opakovala jsem nevěřícně. "Ty se ještě ptáš?! Právě jsem zjistila, že osoba, pro kterou žiju, je můj vlastní sourozenec! Pak mi tu osobu, kterou miluju, ukradl kluk! A teď jsi přišel ty s tím tvým 'úchvatně dojemným' příběhem a řekls mi, že se do tebe musím zamilovat, jako by to byla moje povinnost! A ty se mě ještě ptáš, proč se chovám tak chladně?!" nevěřila jsem vlastním uším.
"Quen chodí s Erikem?" povytáhl obočí. "Sice mi vždycky připadalo, že je tak trošičku 'jiný', ale tohle mě nenapadlo..." zasmál se, "proč mi připadá, že jsou všichni kolem mě zvrhlí?"
"Protože to tak je," informovala jsem ho, "a ty bys měl zmizet, než se staneš jedním z nás," doporučila jsem mu.
"To nemám v plánu. Mám tu ještě poslání, zapomnělas? Musím zařídit, abys mě milovala."
"Jdi do háje!"
"Klidně, ale první-"
"Nech toho!" hrál mi na nervy.
"Nemůžu."
Hrdelně jsem zavrčela a rozhodla se ho ignorovat. Nikdy se do něj nezamiluju, nikdy mu nedovolím cítit pocit zadostiučinění, nikdy mu nepodlehnu.
NIKDY!
***
Co to proboha děláš?! Okřikl jsem se v duchu, když mi došlo, že jsem právě měl v plánu začít Quenovi polibek oplácet. Zbláznil ses?! Je to taky kluk, do háje! Vzpamatuj se! Byl jsem šokovaný z vlastního smýšlení. Já přece nejsem na kluky! To ani náhodou! Odmítal jsem něco takového přijmout. Na vinně je emocionální vypětí, to kvůli němu mám takovéhle myšlenky. Snažil jsem se sám sobě namluvit. Není to tak, že bych Quena miloval! Ne! To prostě nejde! Je to neuskutečniltená věc! Promlouval jsem sám k sobě a snažil se ignorovat hřejivý dotyk rtů, pálící mě na krku.
Zdálo se, že Quen dost povolil ocelové sevření, v kterém mě uvěznil a já využil příležitosti, položil jsem mu ruce na ramena a prudce ho od sebe odtrhl. Pak jsem se posadil a upřeně se na něj zadíval, bylo mi jasné, jak vypadám: vyděšeně.
Usmál se. "Stále si hraješ na nedostupného?"
"Nehraju!" odsekl jsem. "Jen tě nenávidím!"
"Tomu přece sám nevěříš," odhodil si z obličeje pramen blond vlasů.
"Čemu věřím, je moje věc!" hlas se mi i proti mé vůli trochu chvěl.
Posmutněl. "Řekni mi proč."
"O čem to mluvíš?!" hrál jsem si na nechápavého.
"Proč se vůči mě chováš stále takhle?" zachvěl se.
"To je přece zcela očividné!"
"V tom případě jsem já slepý," přiblížil se.
"Nech mě," zasyčel jsem.
Nevšímal si mě a klidně se naklonil kupředu a objal mě. Ztuhl jsem a pak zvedl ruce, abych ho mohl odstrčit.
"Nedělej to," zašeptal a zabořil mi tvář do košile, "prosím, nedělej to..." jeho hlas byl nabitý bolestí a neskutečným utrpením.
"Quene...?" zašeptal jsem, když jsem ucítil, jak mi skrz triko prosakují jeho slzy.
"Jen na chvíli..." šeptal, "nech mě jen chvíli cítit tenhle pocit..." jeho tělo se třáslo čím dál víc.
Svěsil jsem ruce podél těla a zůstal bez pohnutí, doslova jsem cítil jeho bolest, jako by se do mě vsakovala společně s jeho slzami. Váhavě jsem mu položil ruce na záda.
Překvapeně vzhlédl, oči měl rudé od pláče.
"Jenom na chvíli..." opakoval jsem jeho slova.
Smutně se usmál se hlava mu znovu klesla na mé rameno.
Hustě se rozpršelo, temná obloha se protrhla a vypustila na zem záplavu vody. Kapičky vody nám dopadaly na ramena a tříštily se o zem. Začalo mi bý trochu chladno, ale přesto jsem se nepohnul, nechtěl jsem se pohnout, jako by mi to něco zakázalo.
Co to se mnou je...? Je to snad... Ne! Tak to není! To není možné! Odmítal jsem přijmout skutečnost, že jsem se zamiloval do muže.
Není to možné, ale přesto...
Není to přijatelné, ale stejně...
Miluju ho...
Komentáře
Přehled komentářů
Tak tady mi to přišlo jako citové vydírání, nemyslíš? Nejdeš na to: 'Miluju ho' moc rychle? O_o
Re: koment
(Ann, 8. 5. 2014 9:15)Když je člověk psychicky na dně, je emocionálně vyčerpaný a neví co dál, má nesmyslné a nepochopitelné myšlenky, nemyslíš?
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 7. 5. 2014 20:22)