Fantasy

 Kapitola 38

*** 

Zničeho nic se mi podařilo oklepat se z pocitů, které mi vytrvale útočily na srdce a já našel vůli jít dál. 

"Takže vy dva budete spolu?" zeptala se Ella zmateně, ale já poznal, že to jen hraje, její oči to prozradily. 

"Ano..." povzdechl si ztrápeně Roki, zíral do země a vypadal, že se co nevidět sesype a to mě potěšilo. 

"Takže... hodně štěstí..." mrkla na mě a koutky jí zacukaly. 

Ona i já jsme se nějakým způsobem uklidnili, už jsme nebyli tolik plní bolesti, beznaděje a nezaobírali jsme se dál tím, co nás oba sráželo na kolena. 

Roki zarytě mlčel, zdál se být vážně v šoku. 

"Jsem zvědavý, jak si povedeš," ušklíbl jsem se, "vážně si myslíš, že mě dokážeš získat?" výsměšně jsem si ho měřil. 

Najednou se napjal a vzhlédl. "Dokážu," zaťal ruce v pěst a na tváři se mu objevil odhodlaný výraz. 

"Skutečně? Uvidíme..." zamumlal jsem s tajemným úsměvem. Už se na to těším... Byl jsem skutečně zvědavý, jak daleko by byl ochotný zajít, aby dokázal, že se dovede přemoct a udělat to, co je nutné. 

"Já ti ukážu, že to zvládnu," prohlásil. 

Sarkasticky jsem se ušklíbl. "To určitě..." prohodil jsem s notnou příměsí ironie. 

Najednou jsem ucítil, jak mě popadl za ruku a začal mě táhnout kamsi do lesa. Byl jsem v šoku, ale nechal jsem se klidně odvádět. Ohléd jsem se přes rameno na Ellu, ta se potutelně usmívala a ústy mi němě naznačila: 'Hodně štěstí.' Pak mi zmizela mezi stromy. 

"Kam mě to táhneš?" zeptal jsem se Rokiho klidně. 

"Hádej," odsekl.

Mezi stromy jsem zahlédl svou chatku. Jakto že ví, kde bydlím...? Zeptal jsem se sám sebe, ale pak jsem se rozhodl to prozatím neřešit. "Jestli si myslíš, že ve mě vzbudíš nějaké city tím, že se se mnou vyspíš, mýlíš se," prohlásil jsem ledově klidným hlasem. 

Napjal se. "To nemám v plánu!" odsekl. 

"Vážně? Tak proč mě sem vedeš?" zeptal jsem se ho hraným hlasem, v kterém zaznělo zklamání, jako bych se s ním snad chtěl vyspat. 

Beze slova mě dotáhl k chatce, prudce otevřel dveře, vtáhl mě dovnitř, zavřel a až pak pustil mé předloktí. 

Protřel jsem si ruku v místě, v kterém jí svíral. "Mohl bys být jemnější..." poznamenal jsem klidně, přešel jsem k posteli, posadil se na ní a s povytaženým obočím se na něj zadíval. "Tak o co jde?"

Čelist se mu napjala. "Štveš mě..." zavrčel. 

Zívl jsem. "Pokud mě chceš sbalit, tak tohle není zrovna nejlepší začátek..." nenuceně jsem se natáhl na postel a zadíval se do stropu. "Ale budu na tebe hodný a dovolím ti, abys to zkusil znovu..." provokoval jsem ho. 

Z hrdla mu uniklo zavrčení. 

"Nevztekej se, Vlčku..." zabroukal jsem. 

"Vlčku?!" opakoval dopáleně. 

"Ano," přisvědčil jsem s úsměvem. "Nebo ti mám říkat radši 'obětní beránku'?"

"Ne."

"Skvěle, takže ti budu říkat Vlčku," rozhodl jsem se. "Tvoje jméno už si stejně napamatuju a ani si ho nehodlám pamatovat..."

"Ty bastarde..." ucedil. 

"Ano?"

"Co po mě chceš?!" ruply mu nervy. 

"Klídek, Vlčku," zabroukal jsem. "Spíš bych se měl ptát já tebe, co po mě chceš, ne?"

Zorničky se mu rozšířily. 

Klidně jsem se postavil a přistoupil k němu blíž. "Tak co? Rozmyslel sis to? Už jsi konečně poznal, že na to nemáš?" provokoval jsem ho. 

Zaťal ruce v pěst, ale tělo se mu začalo chvět. "Mám na to!" prohlásil odhodlaně. 

Přistoupil jsem k němu ještě blíž, naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe. "Dokaž to..."

Polkl. "Jak...?"

Ďábelsky jsem se usmál. "Copak ti to nedochází?" ještě o kousíček jsem se přiblížil a přinutil ho tím couvnout. 

"Jsi zvrhlý..." zašeptal. 

"Ano, to jsem," přisvědčil jsem. A proč bych taky neměl být? Vždyť jsem přišel o všechno, co jsem kdy měl, tak proč bych si nemohl se svým životem pohrávat? Zkusit se má všechno, ne? A já nemám co ztratit, takže můžu klidně projít vztahem s mužem. Můžu si dělat, co se mi zachce, nemám co ztratit... Ještě jsem se k němu přiblížil a tím ho dotlačil až ke stěně chatky. 

"Co chceš dělat?" zeptal se mě vyděšeně. 

Naklonil jsem se dopředu a opřel si bradu o jeho rameno. "Přemýšlej trochu..." zavrněl jsem mu do ucha a pak ho vzal za ramena a neohlížeje se na jeho strach a zmatení, jsem ho dotáhl k posteli a silou ho na ni položil. 

Pevně zavřel oči a najednou působil slabě a bezbranně. "Dělej si, co chceš..." bylo vidět, že mu ta slova nejdou přes rty zrovna nejjednodušeji. 

"Jsi vážně velkorysý..." poznamenal jsem se značným množstvím kousevé ironie, "ale to ty máš přinutit mě, abych tě miloval, ne?" s klidem jsem si na něj lehl a přiblížil svůj obličej k jeho tak, aby na tváři cítil můj dech. "Tak se předveď..."

Zeširoka otevřel oči a zadíval se mi do tváře. "Jsi šílenec..."

"Ani nevíš, jak velký šílenec ve skutečnosti jsem," začal jsem se krutě smát. Tak takhle to má být? Mám být zvrhlíkem? V ten moment mi to vůbec nevadilo. Nemám, proč bych měl být správňákem, tak proč se nepobavit...? "Tak dělej," vyzval jsem ho. 

Ještě stále se chvěl. 

"Nebo sis to skutečně rozmyslel?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. "Jsi vážně srab..." ohrnul jsem ret a pokusil se se postavit, ale on mě popadl za ruku a srhl mě vedle sebe na postel, pak se převalil na mě. 

"Nejsem srab," zavrčel. 

"Uvidíme..." protáhl jsem, "jsem vážně zvědavý, kam až zajdeš..."

Pomalu se ke mě začal sklánět a pevně mě objal. Bez pohnutí jsem čekal a klidně mu hleděl zpříma do očí. 

Jeho rty se letmo dotkly mých. Takže to vážně není až takový posera. Poznamenal jsem, když mě začal líbat. Ale uvidíme, co udělá teď... Přikryl jsem nás dekou, taky ho objal a začal mu polibek oplácet. Chutná sladce. Řekl jsem si. 

Sice se na okamžik zarazil, ale pak mě hrdinně líbal dál. Zajel mi rukama pod triko a na okamžik mě přestal líbat, aby mi ho mohl sundat.

Neubránil jsem se uchechtnutí.

"Co je?" chtěl vědět a odhodil mé triko stranou. 

"Tvoje snaha je vážně dojemná..." taky jsem mu rukama zajel pod deku a táhlými pohyby mu začal přejíždět po bocích. 

Dech se mu zrychlil, pomalu, nuceně se naklonil blíž a znovu mě políbil. Pohyby jeho rtů byly nucené a nebyla v nich žádná vášeň, která sálala z dotyků Quenových rtů. 

"Jsi nudný..." zamumlal jsem, když po chvíli oddálil vé rty.

"Cože?!"

"Ukážu ti, jak na to," zašeptal jsem a povalil ho pod sebe. "Uč se..." vyzval jsem ho, zajel mu rukama do vlasů, přitáhl si jeho obličej blíž k sobě a lehce jsem mu skousl dolní ret. Pak jsem ho taky svlékl do půli těla a zatímco jsem ho líbal na krku, přejížděl jsem mu rukama po hrudi. 

Vydrží toho docela dost...

"Nech mě..." zachraptěl najednou. 

Povzdechl jsem si, odtáhl se od něj, posadil se na kraj postele a zadíval se na něj. "Věděl jsem, že na to nemáš," řekl jsem. 

Těžce oddechoval a já si až teď všiml, že má v očích slzy. 

Naklonil jsem havu na stranu. Že bych zašel až moc daleko? Zeptal jsem se sám sebe. 

"Proč...?" zašeptal, hlas se mu chvěl. "Pročs mi to musel připomenout?" schoulil se do klubíčka.

"Vypadáš uboze," neodpustil jsem si. "To jsem ti připomněl něco, co tě proměnilo v takovou trosku? Moc toho asi nevydržíš," nepřestával jsem se mu posmívat.

"Ty nic nechápeš," šeptal dál, jako bych nic neřekl, "ty sis neprošel tím, čím jsem si prošel já..."

"A čímpak sis, ty můj ubohý Vlčku, vlastně 'prošel'?" neodpustil jsem si kousavý podtón. 

Roztřásl se, jako by mu byla neskutečná zima. "Tobě to ještě stále nedochází, že...?"

Co by mi mělo dojít...?

"To, cos právě chtěl udělat ty... to... to jsem zažíval skoro každodenně," úplně se složil, zachumlal se do deky a dál se chvěl. 

"Jak to myslíš?" přestal jsem být tak nepříjemný. Tohle vypadá vážně...

"Už odmala... už odmala mi tohle dělal můj adoptivní otec... každý den... každý den... celých těch prašivý deset let..." celý zalezl pod deku, neviděl jsem ho, jen jsem slyšel jeho zlomený hlas. "Proč jsi mi to musel znovu připomenout... proč...?"

Přisunul jsem se k nemu blíž a položil ruku na deku, pod kterou byl schoulený, trhl sebou. "To jsem netušil," řekl jsem jednoduše, nevěděl jsem, co na to mám říct. 

"Jistěže jsi to netušil, nemohls to vědět... nikdo to neví..."

Vypadá to, že je vážně na dně... možná jsem se vážně choval až moc jako parchant...

"Ale já... já to dokážu!" prudce ze sebe strhl deku a s odhodlaným výrazem se na mě podíval. Jeho černé oči se na mě pevně upíraly a byly náhle plné nezlomnosti, nekutečně mi připomínaly temnou noční oblohu, na kterou se ještě nevystoupil měsíc, ani hvězdy, byly chladné.

"Skutečně...?"

Pevně mě objal, jeho tělo se přitisklo těsně k mému. 

"Zvládnu to," prohlásil. 

Cítil jsem, jak se jeho horké tělo tiskne k mému, jeho ruce mi spočívaly na zádech a jeho dech mě lechtal na krku. 

Do čeho jsem se to ksakru zapletl....?