Fantasy

 Kapitola 39

 Roki - Minulost

Nudnější už to snad být nemůže... Povzdechl jsem si, když jsem do sloupků zapisoval rozvláčný rozpis hostů, kteří měli přijít na oslavu narozenin mého nevlastního otce, konající se následující den. Už jsem byl dost unavený, bylo krátce po půlnoci a mě bolely oči. Proč musím dělat takovéhle blbosti pro osobu, kterou nenávidím...? Naštvaně jsem udeřil pěstí do stolu, když se mi vybavila chvíle před třemi dny. Ten hajzl! Ulevil jsem si v duchu a snažil se vypudit z hlavy vzpomínky na to, jak mě zničehonic zatáhl do svého pokoje a než jsem se ho stačil zeptat, co mi chce, políbil mě, vsunul mi ty své slizké ruce pod košili a... Nemysli na to! Zařval jsem na sebe v duchu a rychle přelétl jmenný seznam, ležící přede mnou. Baxterovi, Jailovi, Drakeovi... Počkat! Drakeovi?! Zíral jsem na jméno, které jsem před chvíli bez přemýšlení přepsal z papírku, který mi dala babička. Takže přijde Dean?! Jakto?! Nechápal jsem to, Dean Drake byl můj nejlepší přítel, sice byl trochu zvláští, nikdy ho nic nevyvedlo z míry a choval se často až příliš chladně a odměřeně... ale byl osoba, které jsem bezmezně důvěřoval. 

"Copak, copak? Vypadáš nějak vyplašeně..." ozval se od dveří za mými zády slizký hlas. 

Okamžitě jsem se napjal a srdce se mi rozbušilo jako splašené. Ten hlas... Pomalu jsem se otočil a stanul tváří v tvář své noční můře.

"Nudím se..." prohodil můj adoptivní otec-Blair, stojící ve dveřích. Na sobě měl jen ručník, omotaný kolem pasu a tělo i vlasy měl ještě vlhké ze sprchy. Ve světle lampičky, zářící na mém stole, byla jasně viditelná jeho vypracovaná, opálená postava, na které každý den dřel. Byl nadšeným, zapáleným sportovcem a momentálně se věnoval boxu, ve kterém už získal dost vítězství. Přestože se ale věnoval tvrdým, bojovým sportům, spousta lidí o něm říkala, že vypadá jako model a musel jsem uznat, že na tom něco je... Měl blonďaté třpytivé vlasy, sahající mu po ramena, vysokou a přestože svalnatou, tak i atletickou postavu a uhrančivé, bouřkově šedivé oči. Navíc uměl nasadit hluboký, příjemně znějící hlas, který se pouze v mé přítomnosti neobtěžoval používat a jeho pohyby byly vždy plynulé, mrštné a ladné. Táhlo mu už na třicet, ale v jeho obličeji ani na těle se neprojevovaly žádné známky toho, že by stárl, vypadal pořád jako dvacetiletý mladík. A pravdou bylo i to, že modelingovou agenturu vlastnil...

"Co po mě chceš?!" vyštěkl jsem a postavil se na nohy. 

"Hádej..." zabroukal a vykročil ke mě. 

Začal jsem couvat. "Nepřibližuj se!" varoval jsem ho, ale hlas se mi přitom chvěl. "Nech mě napokoji, ty jeden teplouši!"

"Teplouši...?" zopakoval a krutě se usmál, "tak za tohle zaplatíš, ty malej spratku!" Prudce se vymrštil vpřed a strhl mě na postel, stojící vedle stolu s rozepsanými jmény lidí, pozvaných na oslavu. Zkroutil mi ruce nad hlavou a přimáčkl mě k posteli vlastním tělem. 

"Nasahej na mě!" mlel jsem sebou, ale veškerý odpor byl marný, byl jsem jen šestnáctiletý, slabý kluk, který proti jeho síle nic nezmohl. 

"To říkáš vždycky, je to už poněkud otřepané, nemyslíš?" začal se ke mě pomalu sklánět.

"Ty bastarde!" zakvílel jsem.

"Však já tě ještě naučím, jak se mluví s otcem!" zavrněl, skousl mi kůži na krku, až to zabolelo a žačal sát. "Až s tebou skončím, budeš skučet o odpuštění!" strhl mi z těla triko a zatímco mi bolestně zarýval nehty do zad, zadusil ve mě zasténání surovým, neurvalým polibkem. 

"Jsi odporný!" ucedil jsem, když mě přestal líbat, nalehl na mě celou vahou a jeho rty se začaly dožadovat další pozornosti. 

"Jsi vážně pěkné kvítko," uchechtl se a jeho ruce doputovaly po mém těle k opasku mých kalhot, "ale ony tě ty řeči brzo přejdou, o to se neboj..." skousl můj horní ret a já bolestně sykl. 

Cítil jsem, jak mi žilami koluje strach, nahlas bych to nikdy nepřiznal, ale bál jsem se, bál jsem se takovým způsobem, jaký se dostavoval jen tehdy, když se mě tahle dotýkal, když mě hladil po těle, když zneužíval mé bezmoci...

"Nahlásím tě!" vzkřikl jsem v zoufalství. 

"Nahlásíš? Nenech se vysmát! Jsem nadějný sportovec a majitel prosperující modelingové agentury, nezavřeli by mě!" smál se. 

Na sucho jsem polkl, měl pravdu... Pevně jsem zavřel oči, nechtěl jsem ho vidět, nechtěl jsem vidět ten vítězoslavný úšklebek v jeho tváři, nechtěl jsem vidět majitele těla, které mě tak mučilo...

"Tohohle se nikdy nenabažím..." zašeptal ve chvíli, kdy mé kalhoty dopadly vedle postele a vsunul palce za okraj mých trenek, kterých mě během pár vteřin taky zbavil. Na stehně jsem cítil pomalu sílící tlak. Blair mě najednou převalil na břicho a pevně na mě nalehl. 

Co to ksakru dělá...? Takhle daleko nikdy dřív nezašel, vždycky mě osahával, ale to, co se očividně právě chystal udělat... to ještě nikdy nezkoušel. 

"Já tě naučím poslušnosti..." ozval se mi těsně u ucha jeho natěšený hlas, "budeš se svíjet a já se budu smát..."

Připadalo mi, jako by se má mysl měla každou chvíli rozskočit. To myslí vážně?! To chce zajít až tak daleko...?! To mě vážně chce...? Nedokázal jsem tu myšlenku ani dokončit. Dech se mi zadrhl v hrdle a srdce se mi rozeběhlo ještě splašeněji, než předtím. 

Ucítil jsem, jak mi konečky prstů přejíždí po hýždích a zachvěl jsem se. Pak mi začal pomalu roztahovat stehna od sebe a tlak na mé noze zesílil. 

"Ne," zašeptal jsem vyděšeně, "nedělej to!"

"Prosíš mě o to?" zeptal se mě výsměšně a začal mě pomalu líbat na rameni, na krku mě zalechtaly jeho vlasy. 

"Ano!" měl jsem obrovksý strach. "Prosím, nedělej to! Všechno, jen ne tohle!"

"Jsi vážně ještě dítě..." natáhl ruku a zhasl lampičku, ležící na stole kousek od nás, "jsi neskutečně naivní, pokud si myslíš, že teď přestanu..." něco tvrdého mi pomalu přejelo po stehně vzhůrů. "Dneska už se odmítám kontrolovat, nehodlám se držet na uzdě, kvůli nějakému blbému děcku, které se stejně dá použít jen na tohle..."

Zorničky se mi rozšířily. "Ne, prosím, nedělej to, řekni mi, co mám udělat, ale hlavně to-" dál jsem se nedostal, tlak v tu chvíli zesílil a on do mě bez jediné varování pronikl. Okamžitě jsem ucítil bolest, neskutečnou, pomalu se násobící bolest, která se mi rozlila celou dolní částí těla. Svaly v celém těle se mi stáhly, ale to ničemu nepomohlo, právě naopak, bolest, kterou mi způsoboval jeho úd, vězící ve mě, se ještě násobila. Ztichlým domem se rozhlehl můj výkřik plný bolesti a z očí mi vytryskly slzy. 

"Bolí to, že?" tvář mi ovanul jeho teplý dech, vonící po mentolu. "Dělá mě štastným, když tě vidím takhle trpět..." zachechtal se, "doufal jsem, že budeš takhle těsný, protože tě to díky tomu bude bolet tak, jak tě ještě nikdy nic nebolelo!" jeho tělo, pevně přitisknuté k mému, se začalo otřásat smíchem, jeho kůže se třela o mou. 

"Ty... prase! Ty jeden teplej úchyle! Hned to ze mě vyndej!" celé tělo se mi klepalo. Byl jsem příliš slabý na to, abych ho mohl nějak setřást a nemohl jsem ho ze sebe nijak dostat. Jakmile jsem pohnul nohama, nebo trupem, bolelo to o to víc. 

"Jak si přeješ," dostalo se mi výsměšeně znějící odpovědi a on ze mě prudce a bezohldně vytrhl svůj ztopořený penis. 

"Ááááááá!" tohle byla ještě mnohem větší bolest, než předtím. Prohnul jsem záda a modlil se, aby to co nejdřív odeznělo, ale Blair mě nenechal ani vydechnout a prudce do mě své zakončení vrazil znovu, tentokrát ještě hlouběji. 

"Prosím, dost!" zakvílel jsem, měl jsem pocit, že mě roztrhne, už to jen nebolelo, ale i nesnesitelně pálilo a drhlo. 

"Ani náhodou, teprve začínám," zavrněl spokojeně, "ještě v tobě není ani napůl, bude to bolet stokrát víc, uvidíš. A já ti to rozhodně nehodlám ulehčit, právě naopak..." začal do mě pomaloučku pronikat hlouběji. 

"Neeee!" po tvářích mi stékaly slzy, v dlaních jsem pevně tiskl povlečení a modlil se, aby už přestal, aby mě konečně nechal být. 

"Ale ano," vypadalo to, že se skutečně dobře baví.

"Já to nevydržím!" klepal jsem se a polilo mě horko. "Nejde to! Tohle nezvládnu!" 

"Tak si klidně chcípni," ucedil s čirým potěšením, "jde jen o to, abys mě uspokojil, co s tebou bude pak, je mi už ukradené..."

Pronikal do mě stále hlouběji a hloběji, dělal to tak pomalu, že mi připado, že se z toho zblázním, ale náhle se zničeho nic zastavil. 

Těžce jsem dýchal a tiše naříkal. 

Pomalu ze mě svůj neskutečně velký úd vyndal a pak ho do mě plnou silou vrazil. Pronikl do mě až po kořen. Celé tělo se mi napjalo, mým nitrém se rozlil vroucí oheň a ničil mě zevnitř i zvenčí. Chtěl jsem Blairovi nadávat, ale mohl jsem jen bolestně křičet a utápět se ve vlastních slzách, na nic víc jsem se nezmohl. 

"Nepoužítí zajíčci jsou vždycky ti nejlepší..." jeho slizký, oplzlý hlas se rozlehl místností, "napoprvé je to vždycky tak hrozně bolí... až je to komické..." zaryl mi nehty do ramen a začal přirážet. 

"Stop! Už to zastav! Zastav to! Prosím! Prosím!" ozvalo se trhání látky, jak jsem roztrhl povlečení, které jsem tak pevně svíral v dlaních. 

"Ty jsi ale nešika..." přestal a přetočil mě na záda. Vyděšeně jsem zíral do jeho tváře, na které byl i v přítmí vidět krutý, spokojený úsměv.

Pevně sevřel má zápěstí a nasměroval mé ruce směrem ke svému pasu. "Dotýkej se mě!" nakázal mi. "Dotýkej se, nebo ti to udělám ještě horší!"

I přes odpor jsem pomalu natáhl ruce a pod prsty vzápětí ucítil jemnou kůži, která pokrývala jeho vlhké přirození. 

Slastně zamručel. "Myslím, že víš, co máš dělat dál."

Hnusilo se mi to, ale věděl jsem, že nemůžu jinak, než udělat, co po mě požaduje a tak jsem mu pomalu začal masírovat ztopořený úd. 

"Jsi nešikovný!" okřikl mě po chvíli a odstrčil mé ruce, pak mě popadl a posadil si mě na klín, "ale ten tvůj výraz je k nezaplacení..." znovu do mě pronikl, tentokrát opravdu silně a zadusil ve mě výkřik polibkem, při kterém mi do úst vrazil jazyk. "Je s tebou docela legrace, když se snažíš..." zamumlal, když opět oddálil svůj obličej a bez varování mě shodil na zem, vedle postele, o kterou jsem se tvrdě udeřil a rukou se mi rozlila paralyzující bolest. Pokusil jsem se vstát a utéct, ale on se připlazil ke mě, popadl mě, zprudka postavil na nohy zády k sobě a násilím mě donutil, abych se předklonil a on měl do mě tak snazší přístup. Přirážel stále rychleji a já nemohl dělat nic jiného, než se třást, brečet a prosit ho, aby konečně přestal, v čemž mi samozřejmě nevyhověl a jen se jako šílenec smál a ještě zrychloval tempo.

Nedá se říct, že by to přestalo úplně bolet, ale bolest se trochu zmírnila, když si můj anál zvykl na přítomnost jeho penisu. Zrovna, když už to nebylo tak hrozné, mě strhl na zem, položil mě na záda a začal mi tlačit nohy proti trupu, až se mu skoro podařilo mi je zaháhnout za krkem. V té poloze do mě znovu vnikl. Tentokrát musel použít surovou sílu, aby se mu podařilo do mě svou chloubu nacpat. A mě to bolelo víc, než jakýkoliv jeho předchozí příraz. Když se ve mě rozpohyboval, připadalo mi, že omdlím, rozhodně jsem k tomu neměl daleko, ale tomu bastardovi se stále nějak dařilo udržet mě při vědomí. Po pár vteřinách dlouze vzdychl a já ucítil, jak do mě proudí něco teplého a odporného. 

Postavil se a prudce mě nakopl do žeber, což u mě způsobilo další výkřik. "Příště se víc snaž, všechnu práci jsem za tebe odvedl já!" zařval na mě, sebral svůj ručník z postele a se slovy: 'Pro další várku si přijdu zítra.' odešel. 

Zůstal jsem ležet na vlhké zemi, těžce jsem dýchal a z těla se mi lil pot. Celé tělo jsem měl jako v plamech, všechno mě bolelo, ale co mě bolelo nejvíc... Opatrně a zlehka jsem se dotkl svých hýždí a sykl, i při letmém dotyku to bolelo. 

Bože... a tohle mám vydržet i zítra...? Zeptal jsem se sám sebe v duchu a rozbulel se. Mé slzy se začaly na podlaze mísit s bílou, mazlavou tekutinou...