Vlčí oči - Kapitola 42
Kapitola 42
***
"Vážně se začínám chovat jako magor," zamumlal jsem sám k sobě. "Bože Eriku, ty jsi takový idiot!" obořil jsem se sám na sebe. Měl jsem na sebe opravdu velký vztek. Sice jsem si prožil docela velký pschický šok, ale to, do čeho jsme teď namočil sebe i Rokiho... to bylo neodpustitelné. Nejen, že jsem lhal, ale oba jsem nás uvěznil v pasti, z které není úniku. Mohl jsem mu sice říct, že to celé byla jen jedna velká lež, ale ten žár v jeho očích, který v nich zaplál, když prohlásil, že on se nevzdá... ten mě drásal. Vypadal opravdu odhodlaně... a já bych teď zničil všechno, k čemu se s velkým sebezapřením dokopal. "Spletl jsem si bič sám na sebe..." postavil jsem se a unaveně si promnul spánky. "Kdybych alespoň stále měl někoho, s kým bych si o tom mohl promluvit... jenže Quen... toho jsem krutě poslal do háje, ale nemohl jsem přece přijmout jeho city!" promlouval jsem sám k sobě. "Je to... zvrhlé!" zarazil jsem se. "I když s Rokim je to úplně stejně zvrhlé a toho jsem si k tělu pustil. Sice jsem ho tím chtěl potrápit, ale to na věci nic nemění..." s povzdechem jsem vyšel na chladný noční vzduch a bezmyšlenkovitě jsem se vydal hlouběji do lesa.
Mé kroky, šum listů a vzdálené zurčení vody... to byly v ten moment ty nejhlasitější zvuky, rozléhající se okolím.
"Měl jsem to Quenovi říct alespoň nějak šetrně, choval jsem se jako naprostý imbecil..." v mém nitru se jako hádci svíjely zmatené emoce. "Nevím, co mám teď ďelat... má životní láska je má sestra, můj nejlepší přítel je do mě už dlouhou dobu zamilovaný a já nutím do zvrhlého vztahu člověka, který byl dřív zneužívaný... celé je to tak odporné..." mé srdce sevřela úzkost. "Co mám teď dělat...? Je mi jasné, že Ellu už zpátky nezískám, to nejde. Snad se časem dokážu srovnat s tím, že spolu nemůžeme být, to se poddá. Ale jsou tu další problémy. Mezi hlavní z nich patří právě Quen. Už strašně dlouho jsem ho neviděl. Určitě se zase zhroutil, byl vždycky náchylný k tomu, užírat se se svými problémy. Muselo ho hrozně ranit, když jsem ho tak krutým způsobem odstrčil stranou. Jeho pocity jsou pro mě ale... nepřijatelné? Ne, to není správné slovo. Spíš jsem z nich v šoku. Vždycky jsem ho bral jako člena rodiny, jako milovaného, staršího bratra. Vždycky tu pro mě byl, vždycky se o mě staral a nikdy mě nezradil. Vždy vycouval z každé naší hádky, které jsem začínal vždycky já. Všechno mi odpustil a stál na mé straně, ať se dělo cokoliv... a já mu pak takhle vrazil kudlu do zad..." cítil jsem se příšerně. Jako by všechno, co se kolem mě dělo, byla jenom moje vina. "Musím tohle celé nějakým způsobem vyřešit, nemůžu takhle dál balancovat na okraji srázu, to opravdu ne..." mé tělo se zachvělo a začalo se přeměňovat. Svaly na nohách mi zmohutněly a šlachy se mi napjaly. Mé tělo pokryla lesklá, černá srst, a já dopadl na všechny čtyři.
Zavětřil jsem a okamžitě ucítil Rokiho pornikavou vůni. Dobře... jde se na to. Rozeběhl jsem se směrem, kterým mě vedla vůně. Mé svaly začaly pracovat. Napínaly se a znovu se ovolňovaly, jak jsem se hnal vpřed. Byl to dobrý pocit. Jako kdybych letěl. Už dlouho jsem tenhle pocit svobody nezakusil. Bylo to nádherné.
Během chvilky jsem mezi stromy zahlédl ušklíbající se postavu. Přihnal jsme se k ní a ona se bleskurychle otočila. Roki byl zcela očividně v šoku, ale hned se uvolnil. "Co se děje?" zeptal se mě klidně.
Během vteřiny jsem se převtělil. "Musím ti něco říct," vyhrkl jsem překotně.
"Co?" povytáhl obočí.
"Quen Ellu nemiluje a my spolu nic mít nemusíme," vyhrkl jsem překotně. "Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, ale připadal jsi mi jako namyšlený protivný fracek a chtěl jsem ti srazit hřebínek. Takže sorry," vysypal jsem ze sebe a bez čekání se opět převtělil a rozeběhl se pryč. Nechtěl jsme slyšet jeho reakci, potřeboval jsme si všechno vyřešit.
Běžel jsem několik minut, než se mi konečně podařilo zachytit i Quenovův slabý pach. Okamžitě jsem se po něm vydal. Letěl jsem krajinou, proplétal jsem se mezi stromy a prodíral se houštím. Pach sílil a já se brzy vynořil vedle stromu, u kterého seděla chvějící se, skrčná postava s hlavou v klídně. Nevšiml si mě, byl ponořený sám v sobě.
Přistoupil jsem k němu a otřel se mu čumákem o ruku. Trhl sebou a pomalu vzhlédl. Jeho oči plné bolesti se na mě upíraly víc než šokovaně. Tiše jsem zakňučel a olízl jsem mu tvář. Na jazyku jsem ucítil slanou pachuť slz.
"E... Eriku...?" zaskřehotal, zorničky se mu rozšiřovaly a zase zužovaly.
Přeměnil jsem se kleknul si vedle něj. "Co to tady vyvádíš?" vzal jsem jeho tvář do dlaní a pevně se mu zadíval do očí. "Omlouvám se za to, co jsem ti řekl. Nechci, aby ses kvůli mě trápil. Vždycky jsi při mě stál, chránils mě a dodával mi sílu, když jsem to potřeboval. Vím, že jsem si tvých citů mohl všimnout už dřív, ale já byl jako slepý. Měl jsem tě jen za přítele a nic jiného mi na mysl nepřišlo. Nechtěl jsem tě zranit, ale když najednou přišlo tolik ran, které mi komlikovaly živto, prostě jsem to neunesl, to je všechno. Můžeš mi to odpustit?"
Zíral na mě a vypadal, že nějak nepobírá, co se právě děje. "Tohle... je sen?" vydechl fascinovaně.
Smutně jsem se usmál. "Kdepak," zavrtěl jsem hlavou a z náhlého popoudu si ho řpitáhl do náručí. "Ale jestli chceš, můžeme předstírat, že se nám to jen zdá..."
"Eriku...?" špitl znovu přiškrceně. "Ty... já... proč..?" nechápal. "Proč se mi omlouváš? To já jsem tady ten, kdo chybuje, ne?"
"Vždycky sis připisoval cizí chyby," zasmál jsem se, "ale je načase toho nechat. Já vím, že jsem se choval jako hysterický blb, ale stejně tě musím požádat... můžeš mi to odpustit? Můžeme otočit list? Můžu... dostat druhou šanci?" zadíval jsem se mu pevně do očí, sám jsme nevěděl, co to sakra melu, ale vycházelo mi to z úst prakticky samovolně. Mé podvědomí plně ovládlo mé vědomí a zvítězilo nad ním. Už jsme to nebyl tak docela já. Něco se.. změnilo. Znělo by to jistě absurdně, ale od doby, co jsem zjistil, že je Ella moje sestra, se událo dost věcí, které od základu překopaly můj způsob smýšlení. Má mysl se podvolila věcem, které by jí jindy připadaly nemožné. A já toho ani trochu nelitoval...
"Eriku..." Quen se zachvěl, "myslíš to... vážně? pokud je to jn vtip, pak-"
"Žádný vtip," přerušil jsem ho, "jen realita," znovu jsem se usmál.
Trhl sebou na notnou chvíli na mě jen beze slova zíral, pak se lehce usmál a zašeptal: "V tom případě..." pevně mě objal kolem krku, "mi dovolíš tohle..." poalu přiblížil svůj obličej k mému a když jsem se nebránil, políbil mě. Okamžitě jsme ucítil, jak se všechny svaly v mém těle napjaly. Tohle bylo nepřirozené a já to věděl... zároveň jsem však cítil příjemné vzrušení z toho, že dělám něco záakázaného.
Klidně jsem se podvolil péči jeho dotyků a naprosto jsem se mu vydal na pospas. Minulost mizela ve víru šedi a zůstal jen nejpodstatnější skutečnost.
Skutečnost, že ho miluju a že mi je jedno všechno, co se stalo...
Konec