Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vlčí oči - kapitola 7

11. 2. 2013

 Kapitola 7

 

Světla pouličních lamp se rychle míhala kolem. Večer mi už nepřipadal tak poklidný spíš... děsivý. Ulici lemovaly polorozpadlé domy, které vypadaly, že se každou chvíli zřítí. Z uličky napravo se vyřítila jiná vlčice, ani jedna jsme to nedokázala ubrzdit a narazily jsme do sebe. Když se mi kenečně podařilo vymotat se z pletence, byla jsem zpocená.

"Ell?"

Překvapeně jsem pohlédla na vlčici s kterou jsem se srazila. "Jain?"

"Díky bohu, jsi v pohodě?"

"Jasně," usmála jsem se.

"Měla jsem o tebe strach. Jak jsi se od nich dostala?"

"Od koho?"

"Od černých vlků!"

Ups! "Nevím," pokrčila jsem rameny ,"měla jsem štěstí!"

"No, hlavně že jsi živá a zdravá. Právě jsem šla za tvou mamkou, abych jí pověděla, co se stalo!"

"Jsem ráda, že jsme na sebe narazily, jinak by mě mamka přerazila!"

"Půjdem už? Teď je nebezpečné se tady potulovat!"

"Hele Jain, já nemůžu!"

"Cože? Proč?"

"Hele, já ti to nemůžu říct, je to složitý, netýká se to jen mě. Promiň, ale nic bližšího prostě proztŕadit nesmím, bylo by to nebezpečný!"

"Nebezpečí je moje druhý jméno!"

"Hele, já nevím..."

"No tak! Jsme přece nejlepší kámošky, ne? Máme si všechno říkat!"

"Dobře, ale nejprve mi slib, že to nikomu neprozradíš!"

"Na mou duši to nikomu neřeknu!"

"Fajn, vzpomínáš si na toho kluka? Na toho jak ses mě na něho ptala?"

"Jo."

"No, jednou jsem bez dovolení, jak mám ve zvyku, šla na malou noční procházku do lesa a potkala jsem tam Eilana a několik jeho vlků."

"Cože?" 

"Hele, co kdybys mě první vyslechla, a až potom komentovala?"

"Fajn!" zamručela.

Vyprávěla jsem jí všechno po pravdě, přece jenom, byla to moje nejlepší kamarádka. Tiše poslouchala, sice jsem nevyprávěla víc jak pět minut, ale i tak mi to připadalo jako věčnost. Když jsem skončila, chvíli ještě mlčela, nakonec však ticho prolomila:

"Takže se teď chystáš ho zachránit?"

"Uhodlas!"

"No fajn, ale měla by sis dávat pozor, stejně si myslím, že bys neměla tak riskovat!"

"Hele, já musím!"

"Fajn," povzdechla si "ale půjdu s tebou!"

"Tak to teda ne!"

"Proč?"

"Poslouchej," řekla jsem "tohle je moje záležitost, nechci, abys kvůli mě měla problém!"

Chvíli jsem se s ní ještě přela, než se mi podařilo přesvědčit ji, aby šla domů. Chvíli jsem jí sledovala, abych se ujistila, že ona nebude sledovat mě. Pak jsem se otočila a zmizela jsem ve tmě. Bylo načase splatit dluh.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Já teda nevím

(Teta Iva, 20. 2. 2013 20:22)

No, já teda nevím, ale tohle nedopadne dobře. Kdepak, Ell by potřebovala přehnout přes koleno, to je jisté. Je to o nervy, tahle fantasy literatura, být to blbě napsané, tak se aspoň netřesu strachy jak sulc. Tihle talentovaní mladí spisovatelé by na své nadání měli mít zbrojní pas! Jak já mám teď usnout a klidně spát, no řekni mi, Anežko, jak? Teta Iva

komentář

(SakuraUchihaHaruno, 11. 2. 2013 17:10)

moc pěkné